Máte Grammy za nejlepší album roku. Můžete nám přiblížit atmosféru únorového ceremoniálu v Los Angeles?

Marshall: Bylo to velmi zvláštní. Bylo to nasucho – v tom smyslu, že se tam nesmí pít žádný alkohol. A nesmíte opustit sál. Tak si to představte: sál plný muzikantů, a většinou kuřáci a alkoholici, kteří si nesmějí dát ani lok. Všichni se ošívali. Kromě rappera Jay-Z, který si přinesl svou láhev a vykřikoval „Here we go“ (Je to tady… – pozn. aut.).

Jak na Grammy pohlížíte?

Mumford: Je to spíš soutěž popularity. Neříká ani, že jste udělali dobré album. Říká, že jste udělali album, které se chytlo u lidí.

Jaká byla nejhezčí věc, kterou vám kdo o vaší hudbě řekl?

Mumford: Robert Plant, bývalý zpěvák Led Zeppelin, řekl, že jsme rock’n’roll. To je to nejlepší, co jsem o nás kdy slyšel.

Marshall: To je, jako když o vás Bůh řekne, že jste vyvolení. Ne, dělám si legraci, je to něco úplně jiného. Mně se líbila jedna ruská recenze. Stálo v ní, že jsme emocionální, ale mužní. Zdá se mi to vtipné.

Váš pražský koncert byl velmi rychle vyprodaný – během několika hodin. Je o vás známo, že neradi hrajete ve velkých sportovních halách. Neřešili jste dilema, zda nepřesunout vystoupení do větší haly?

Mumford: Dilema je správné slovo. To je přesně ono.

Marshall: Například v České republice jsme poprvé, a tak jsme si nechali poradit. Začínali jsme prodávat lístky do menšího sálu a potom pořadatelé koncert přesunuli. Ale Lucerna už přece není malý sál. Není to žádná masovka, ale vejdou se do ní dva a půl tisíce lidí.

Mumford: Je to jeden z největších sálů našeho turné. Třeba sál ve Varšavě, kde jsme hráli v pondělí, byl poloviční. A jak to byl dobrý koncert.

Pravděpodobně byste vyprodali i daleko větší sál.

Mumford: To znamená, že se vrátíme. Bohužel ne tohle léto, i když jsme o tom jednali. Spíš příští rok. Loni jsme hráli na festivalech v mnoha zemích Evropy, letos se soustředíme na Velkou Británii a Spojené státy. Snad se vrátíme příští rok. Rychle si uvědomujeme, že v České republice a dál na východ máme velký divácký potenciál. Ale myslím si, že východněji než v České republice jsme ještě nebyli. Jo, byli jsme v Indii. To mezi tím je pro nás nové teritorium.

Markusi, v jednom rozhovoru jste řekl, že vaše alba jsou pro vás především reklamou na živé koncerty. Platí to pořád?

Mumford: Ano, myslel jsem to vážně. Hodně jsme hráli už před tím, než jsme poprvé začali natáčet. Tím to asi vzniklo. Ten postoj se mohl trochu změnit, ale na obou našich albech nám šlo především o to, zachytit ducha živého vystupování. Samozřejmě jsme se snažili zvuk nahrávky trochu vylepšit, ale v zásadě je to tak.

Bylo pro vás snazší psát nové písně, když jste skládali pro první album a byli čerství a plni nápadů, nebo vám to u druhého naopak usnadnily zkušenosti?

Mumford: Nemůžu popřít, že způsob, jakým skládáme, se proměnil. Na začátku bylo hodně naivity. Psali jsme zcela bezelstně. Nyní je pro nás asi nejtěžší si na to vůbec vyhradit čas. V úterý jsme po dlouhé době vzali do rukou kytary a jen tak hráli na hotelovém pokoji. Moc jsme si to užili, musíme to dělat častěji. Já si takhle jen tak nezahrál věky. Na rozdíl od Teda, ten je v tomhle úžasný. Pořád s sebou tahá kytaru a něco hraje. Měli jsme den volna, prošli jsme se po Praze a pak jsme si sedli a hráli. Bylo to dokonalé, ale mít volný čas je čím dál vzácnější.

Z vaší hudby se rychle stal téměř mainstream. Překvapilo vás to?

Mumford: Ano, hodně.

A vyhovuje vám to?

Marshall: To je otázka. Rozhodně z toho plynou velké výhody. Turné jsou teď pro nás o mnoho snazší a pohodlnější.

Mumford: Plyne z toho tolik dobrých věcí, že bych si nerad stěžoval. Třeba to, že dnes hrajeme v Praze, kde jsem nikdy předtím nebyl. Někdy je to trochu těžší, ale převážně je to skvělé.

Markusi, nedávno nahrál píseň s americkým zpěvákem Justinem Timberlakem pro film Inside Llewyn Davis. Jak se s ním spolupracovalo?

Mumford: Nebylo to úplně tak, že bychom se já a Justin rozhodli, že uděláme společnou píseň a pak se zašili a pracovali na ní. Byly jsme součástí daleko většího týmu lidí a kromě nás dvou v té místnosti zpívalo ještě asi deset dalších.

Kdysi jste s Jessiem Quinem, baskytaristou skupiny Keane a vaším předskokanem na koncertu v Praze, a dalšími muzikanty měli vedlejší projekt The Wedding Band. O co šlo?

Mumford: Už je to celkem dlouho. Asi tři roky. Jessie hrál na bicí.

Marshall: Byli jsme plni odhodlání, že každých šest měsíců vydáme EP. A téma bude svatba. Vydali jsme ale nakonec jen jedno minialbum a už o tom nikdy víc nemluvili.

Mumford: Chtěli jsme s tím jezdit na turné. Byla to velká zábava. Dodnes se díky tomu někdy zasmějeme.

Jak se stavíte k vedlejším aktivitám členů vaší kapely?

Mumford: Od začátku jsme si velmi užívali spolupráci s dalšími hudebníky. Především s těmi, které máme rádi, někdy prostě s kýmkoli, kdo se naskytl. S tím bychom neradi do budoucna přestali. A tak kdokoli z nás má chuť a možnost si s někým zahrát, hostovat na desce, produkovat nebo cokoli jiného, má volné ruce. Podporujeme se. Nesmí to ale křížit cestu Mumford & Sons, kteří jsou vždy na prvním místě. Ted má svoje Moulettes, Winston něco páchá s Dropkicks Murphys a pak je tu mnoho dalších věcí. Udržuje nás to ve formě.

Co vás v poslední době na hudební scéně zaujalo?

Winston: Je spousta skvělé nové muziky. My si díky tomu, že děláme vlastní mini festivaly nazvané The Gentlemen of the Road Stopovers, musíme udržovat přehled o nových kapelách, abychom tam lidem představili kvalitní hudbu. Úžasné jsou například americké kapely Dawes nebo Haim.