Lustig se narodil 21. prosince 1926 v Praze. Kvůli svému židovskému původu musel opustit měšťanskou školu, v roce 1941 se učil krejčím, později ozdobníkem. Následně postupně prošel koncentračními tábory Terezín, Osvětim, Buchenwald, na jaře 1945 uprchl z transportu smrti a ukrýval se až do revoluce v Praze.

Jádro jeho tvorby představují právě zážitky z koncentračních táborů. K jeho nejznámějším dílům patří knihy Démanty noci, Dita Saxová či Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou. Lustigovy literární příběhy vyzdvihují vnitřní síly člověka, které mu umožňují čelit ponížení a uchovat si lidskou důstojnost i v situacích krajního ohrožení.

Po válce vystudoval Vysokou školu politickou a sociální v Praze, v roce 1948 působil jako zpravodaj a reportér Československého rozhlasu v izraelsko-arabské válce. Mezi lety 1948 až 1958 pracoval jako redaktor Mladého světa, poté působil jako scenárista Československého filmu. Stal se členem předsednictva Svazu československých spisovatelů, členem Svazu evropských spisovatelů a PEN klubu

Po listopadu 1989 se do Československa a později České republiky pravidelně vracel.

Měl ještě velké plány

"Byl všude doma, ale v Praze nejvíc," řekla o něm Mališová s tím, že život měl rád a žil ho naplno do posledních chvil. "Stále nevěřil, že je dobrý spisovatel. Nepřesvědčila ho ani řada ocenění, mezi jinými Cena Americké akademie umění a krásného psaní za celoživotní dílo, Cena Franze Kafky a další. To se ukáže za padesát let, říkal. Přežil koncentrační tábory, ale nepřežil zákeřnou nemoc, se kterou bojoval pět let do posledních chvil. Naposledy na Kypru. Pak získala navrch," uvedla.

Spisovatel měl podle Mališové velké plány, chtěl dopsat několik knih, zajet do Paříže za Milanem Kunderou, zajít si ve Washingtonu na šťavnaté telecí kotlety a uspořádat přednášku na univerzitě v kanadském Quebecu.

Novinář Karel Hvížďala, který loni vydal knižní interview s Lustigem, na svém blogu napsal, že Lustig bojoval se smrtí do poslední chvíle i humorem. Hvížďala o Lustigovi rovněž uvedl: "Řekl mi: 'Konečné řešení má pro jednu stranu tu výhodu, že po něm už nic nemůže následovat. Začali s tím Němci, ale opírali se o vývoj civilizace od řeckých a římských dob. Od Římanů si vzali nejenom pozdrav: zdviženou pravici, ale i všechno z římského práva, co se jim hodilo. A ukázalo se, že každé právo, které neslouží spravedlnosti, je jako z kaučuku nebo z formelíny a dá se překroutit v pravý opak. To ukazuje jen jedno, že v právu je třeba všechno měřit mravností...' To je možné snad považovat za hlavní odkaz spisovatele Arnošta Lustiga, velkého vypravěče a důkladného svědka minulého století."