Sedmadvacetiletý český výtvarník, kterého kromě Berana silně ovlivnil Milan Knížák, vystavuje do 28. března v pražské galerii Icon. Na duben připravuje v české metropoli svou větší exhibici. A bude to prý síla…

Ve vašem nejnovějším cyklu Ikebana Mortis se věnujete dvěma zvláštním motivům, hyperrealisticky zachycenému letu volavky a mrtvým vojákům, přeměňujícím se v rostliny. V tomto případě jste mnohem melancholičtější a snovější. Jak spolu tato témata souvisejí?

Jsou to symboly přeměny životní energie, respektive jejího zachování. Inspirovala mě báseň Vladimíra Holana „až umřem pánové / budem květinami / ve dne lidem pro radost / v noci budem sami“. Celý cyklus je moje úvaha o životě, o reinkarnaci, o energii, která musí zůstat zachována, kterou nelze zničit. Dosud jsem si vybíral témata hodně kritická ke společnosti. I když je i tenhle cyklus o silném tématu, o smrti, je vlastně pozitivní, protože ukazuje určitou cestu – že smrt není tak krutá.

 

Když člověk maluje, je to kouzlo. Když táhnete štětcem po plátně, je to neopakovatelný okamžik

Zajímavá je decentnější paleta barev. Byl to záměr?

Tlumenější barvy souzní s tématem, s bezčasím. Mám rád lomený tón, vyhýbám se všemu, co na první pohled křičí. Obecně. Nestudoval jsem ale žádné asijské nauky, jak by si mohl někdo myslet. Snažím se čerpat ze sebe, malovat pudově a impulzivně.

Stejně jako u předešlých obrazů se sociální tematikou se nevytrácí příběh. Do jaké míry je pro vás jistá aktuálnost důležitá?

Je důležitá, ale není to programové. Spíš se snažím senzitivně vnímat svět, v němž žiju, a malovat ho. Je to přece přirozené – mrtvý voják je neustále aktuální. Myslím si, že před člověkem ve skutečnosti leží jen pár zásadních témat, jako jsou láska, smrt, pravda…

Jan Gemrot

Jan Gemrot vnímá velmi intenzivně svět kolem sebe.

FOTO: archiv Jana Gemrota

Například v mé diplomové práci jsem rozpracoval téma únosu, šlo o dokumentární malbu, která pracuje se zrůdným případem pražské kriminalistiky, kdy vrah unesl i dceru své oběti a zavíral jí hlavu do bedny. Takhle ji věznil asi tři měsíce. I když se to stalo v padesátých šedesátých letech, dodnes se podobné případy opakují, vzpomeňme na Nataschu Kampuschovou.

Máte i jiné aktivity, angažujete se v charitě, natáčíte hudební klipy. Malba přesto dominuje…

V dnešní digitální době se snažím malovat zejména proto, abych se zastavil nad informačním shonem všude kolem, protože když člověk maluje, je to vlastně kouzlo. Když táhnete štětcem po plátně, je to neopakovatelný okamžik, niterný a velmi intenzivní, protože jste v úzkém kontaktu s materiálem.

Puberta (2009)

Puberta (2009)

FOTO: archiv Jana Gemrota

Malování je pro mě určitá forma meditace. Nevím, na kolik je to přenositelné na diváka, který je pro mě sice důležitý, ale mnohem důležitější jsem pro sebe já sám, co já zažiju!

Jak vnímáte u nás současnou mladou výtvarnou scénu?

Je velmi bohatá, což má plusy a minusy. Na jednu stranu se v tom množství člověk snadno dezorientuje, je tady absolutní nadprodukce, ale na druhou stranu u nás tvoří řada vysoce kvalitních umělců, kteří obstojí i ve světovém měřítku. Navíc je v Česku velmi silné a dobré kulturní zázemí. Líbí se mi bohatost projevů a jsem rád, že v tomhle podnebí mohu tvořit.

Ikebana Mortis (2010)

Ikebana Mortis (2010)

FOTO: archiv Jana Gemrota

Je vám teprve sedmadvacet let a už většina vašich děl byla zakoupena do veřejných a soukromých sbírek. Čeho byste chtěl ve svém uměleckém životě dosáhnout?

Každé ráno se snažím na tuto otázku si odpovědět, co vlastně chci. A chci ho především žít. Jsem šťastný, že můžu malovat, že se můžu realizovat. Chtěl bych dál prohlubovat své schopnosti, nemyslím jen ty technické, ale i svou senzitivitu, abych odhalil pravdu sám o sobě i o umění. Mým snem je dál bádat a moci pochybovat…