Článek
V pátek v zaplněném Rudolfinu excelovala Drážďanská filharmonie, sobota patřila České filharmonii. Saské hosty tentokrát dirigoval v Praze jejich současný šéf, Španěl Rafael Frühbeck de Burgos. Ve Dvořákově Violoncellovém koncertu h moll doprovodili našeho Michala Kaňku.
Dílo podal uměřeně klasicky, ale bez kapky toho zápalu, jaký předvedl loni Francouz Capucon. Místy se i zdálo, že mu styl doprovázejícího orchestru dělá problémy (přehlušoval ho), ale poradil si s ním.
Beethovenova Sedmá symfonie A dur
Vrcholem večera bylo provedení Beethovenovy Sedmé symfonie A dur, které bylo školou, jak se německý klasik má hrát. Sehranost, skvělá intonace všech skupin a dirigentem zdůrazněná tanečnost společně se závratnými tempy zvedaly ze sedadel. Nadšenému publiku se dostalo dvou přídavků.
Podruhé se na festivalu představila v sobotu Česká filharmonie, kterou řídil u nás debutující Francouz Ludovic Morlot. V nezvykle dlouhém programu zahráli Dvořáka (Husitskou předehru a Symfonii č. 7 d moll), Chopinův Klavírní koncert č. 2 f moll a Ravelovo Bolero.
V Chopinovi zazářil další debutant, mladý francouzský klavírista Cédric Tiberghien. Zvýraznil romantické prvky díla, zejména druhou snivou větu, a ve třetí nasadil až vražedné tempo. Nevyvedlo ho z míry ani nevkusné tleskání části publika po první větě.
Morlot potěšil domyšleným podáním Dvořákovy Sedmé, kde stejně jako v Boleru se osvědčilo netypické umístění hráčů na pódiu, vyvolávající zvláštní zvukové barvy.
Skončený třetí ročník festivalu přivedl do Prahy mnoho kvalitních orchestrů, za nimiž naše (hlavně Pražská komorní filharmonie) tolik nezaostávaly. Za vrcholy festivalu můžeme označit hostování Budapešťského i Birminghamského orchestru, ze sólistů výkon portugalské klavíristky Marie Joao Piresové.
Organizátory může těšit výborná návštěva, což neznamená, že by nebylo co zlepšovat. Třeba usměrnit chování publika během recitálu Dmitrije Hvorostovského.