Článek
Našla si ho na schůzce s přítelem a spolupracovníkem, režisérem Vladimírem Drhou. „Objednali jsme si pivo, a než ho přinesli, Pavel zkolaboval,“ řekl Drha a smutně dodal: „Když už to muselo být, jsem rád, že jsem u toho byl, že jsem snad nebyl tím nejhorším průvodcem na druhý břeh, protože jsem ho měl opravdu rád.“
Melounek začínal jako novinář v kulturní rubrice Zemědělských novin a po působení v časopise Scéna vedl tři roky kulturní rubriku Reflexu. O filmu psal i knihy - Horečky všedního dne, Proč se hraní kdekdo klaní, Čeští filmaři, něžní barbaři...
Jenom psát mu ale nestačilo - vždycky musel ještě u něčeho být. V osmdesátých letech založil s Petrem Dubeckým bratislavské Fórum mladého filmu, které pomáhalo na svět tehdy kontroverzně vnímaným snímkům jako Dům pro dva nebo Čas sluhů. Festivaly se pak staly jeho druhou profesí - s Ferem Feničem zakládal Febiofest, šest let vedl public relations MFF Karlovy Vary, několik let byl programovým ředitelem festivalu ve Zlíně.
Jako producent startoval v roce 1995 filmem Mrtvej brouk, a od té doby je podepsán mj. pod filmy Z pekla štěstí, Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský, Početí mého mladšího bratra, Začátek světa, Zatracení, Anglické jahody... Ne vždy to byly trefy do černého, ale pokaždé se snažil objevovat něco nového. Ke scénáři Snowboarďáků přivedl debutujícího Karla Janáka a byl to úžasný úspěch, k tématu vzniku pervitinu u nás zase mladého Tomáše Řehořka, který film Piko uvede už bez svého producenta. A já už nikdy nedostanu na Berlinale SMS: „Tatarák v pivnici Ranke II zítra po filmu.“ Bude se mi stýskat.