Vaše rodinné kořeny, což je patrné podle jména, sahají do Polska. Jste s tou zemí v nějakém spojení?

Určitě, ale jen ve svém srdci. Před několika lety jsme sice byli ve Varšavě, ale to byl můj jediný pobyt v Polsku. Jinak tam nemám žádné příbuzné a polsky taky bohužel neumím.

V kolika letech jste začal mít vztah k muzice?

Bylo mi jedenáct, když jsem poprvé uslyšel hrát na klavír boogie-woogie. V ten moment jsem věděl, že budu hrát na piáno taky moc rád. Začal jsem se na ně totiž učit už v sedmi letech, ale ještě mě to moc nebralo. To se změnilo, až když jsem slyšel to zmíněné boogie-woogie, bylo mi jasné, že tohle bude moje muzika.

Jste tedy z muzikantské rodiny?

Maminka zpívala a otec hrál na kytaru. Milovali rokenrol. Nebyli klasičtí muzikanti, ale muzika byla jejich velká láska a nám třem synům dodávali odvahu hrát. Já hrál na klavír, Rick na kytaru, Jim na klávesy a bicí, to vše díky našim.

Máte své hudební idoly?

Jistě. Je to pianista Bill Evans, další talentovaný pianista z Chicaga Ramsey Lewis a Little Richard. To jsou moje rokenrolové idoly. A pak z klasiky Igor Stravinskij.

The Doors jste založil spolu s Jimem Morrisonem. Jaké bylo vaše první setkání?

S Jimem jsme se znali už ze studia kinematografie v Los Angeles. Tehdy měl ale odjet z Kalifornie do New Yorku. Až pak přišlo to osudové setkání. Pamatuji se na to jako dnes. Bylo to na kalifornské pláži Venice. Seděl jsem tam na sluníčku, opaloval se, a najednou vidím, jak jde po pláži proti mně.

Bylo 3. července 1971, asi osm ráno. Zazvonil telefon a náš mladý manažer mi oznámil, že Morrison je mrtvý,řekl Ray Manzarek

Zavolal jsem na něho: „Hej, Jime, rád tě vidím. Je dobře, že ses rozhodl zůstat v Kalifornii. Co děláš?“ Odpověděl, že píše písničky. Věděl jsem, že je básník, opravdový poeta. On zase věděl o mně, že jsem muzikant. Poprosil jsem ho, ať mi zazpívá písničku.

Zazpíval?

Byl velice nesmělý a chvíli mu trvalo, než sebral odvahu a zazpíval Moonlight Drive. Byla to první písnička, kterou jsem od Jima slyšel. Pak mi prozradil, že má v hlavě něco nového, co by nazval My Eyes Have See You. Už jsem se viděl, jak k tomu skládám muziku. Řekl jsem mu, že je to skvělé a že společně vyděláme milióny.

Opáčil, že je to právě to, co chce, a bylo to. Kapelu jsme založili v červnu 1965. Přesně za dva roky, kdy s námi už byl i Robby Krieger, byla písnička Light my Fire v Americe hitem číslo 1.

Co bylo na Morrisonovi tak fascinujícího?

Byl především velice inteligentní. Jeho texty byly výborné. Vím, že se opakuji, ale byl opravdový básník. Byl i výborný parťák, vykouřili jsme spolu něco marihuany. Hodně jsme si také užili filmu, byl stejný nadšenec jako já. A byl to velký fešák, lidem se moc líbil. Milovali ho. Tak trochu svým tajuplným vzhledem připomínal upíra.

Jaké pak bylo psát pro něho písničky?

Šlo to hravě, byla to zábava. On psal texty, já dělal muziku a pak se k nám přidal Robby Krieger, také skvělý muzikant. Prostě zapálil oheň. Pak se přidal ještě John Densmor, dobrý bubeník.

Jenže později byly s Morrisonem problémy, když se utápěl v závislostech a vlastních depresích. Kdy jste pochopil, že spolupracovat s Morrisonem v The Doors už dále není možné?

Spolupracovali jsme až do jeho smrti. Nikdy mě ani v duchu nenapadlo, že bychom spolu nehráli. S tím jsem vůbec neměl problém. Pil, ale alkohol neměl vliv na jeho umělecký výkon. Vystupovali jsme ještě těsně před tím, než odletěl do Paříže... Byl to génius a umřel příliš brzy.

V jaké situaci vás zastihla zpráva o jeho smrti?

Vzpomínám si, jak jsem si s manželkou vychutnával snídani. Bylo 3. července 1971, asi osm ráno. Zazvonil telefon a náš mladý manažer mi oznámil, že Morrison je mrtvý. Nevěřil jsem tomu, protože zprávy o jeho smrti kolovaly už několikrát před tím. On ale řekl, že tentokrát je to bohužel pravda.

Pět dní nato mi volal znovu z Paříže, že Morrisona pohřbili na hřbitově Pere Lachaise. Ptal jsem se, jak vypadal. Odpověděl, že neví, rakev byla zapečetěná a jeho tělo už nikdo neviděl. Vzpomínám, jak jsem se tehdy, nevěře svým uším, zeptal: „Vy jste ho pohřbili, aniž byste ho před tím viděli? To vzbudí tisíce dohadů o tom, že je ještě živý...“

Jaké jsou nyní vaše vztahy s Johnem Densmorem, bývalým bubeníkem Doors?

Žádné, tečka.

A jaký smysl má kapela Ray Manzarek and Robby Krieger of The Doors bez Jima Morrisona?

Velký. Jsme stále velice mocní, máme výborného zpěváka Miljenka Matijeviče. Nejen že má nádherně mohutný hlas, ale Jima Morrisona i připomíná. Až ho uvidíte, budete mít pocit, že téměř vidíte jeho. Určitě má jeho ducha. Celá naše kapela je prostě skvělá. A pořád hraje a zpívá písničky The Doors.

Jak si definujete přínos The Doors hudební scéně?

Ajaj. To nevím, to je spíš otázka pro kritiky. My jen jako umělci děláme tu nejlepší muziku, jakou umíme, a věříme, že se lidem líbí. Nikdy bych se od The Doors nemohl odloučit. The Doors budou vždy mojí součástí a vždy budu uvnitř těch Dveří.

Je to neuvěřitelné, tolik let?

Jo, a s nimi i několik generací. Nedávno jsme vystupovali na východním pobřeží Ameriky a mezi šedesátiletými diváky byla spousta mladých, i šestnáctiletých. Takže hrajeme pro všechny. Hlavně ale pro inteligentní lidi. Proto se těším do Česka, kde jsem ještě nikdy nebyl, kde ale máme hodně výborných fanoušků The Doors. Poprvé jedeme do Prahy hrát naši muziku a moc se na ně těšíme. Budeme hrát jen písničky The Doors.

Zabýváte se také režírováním filmů a psaním knih. Co je na těch činnostech pro vás zajímavého?

Je to stejné jako s muzikou, taky zábavné a kreativní. Víte, rád píšu knížky, dělám film. Stejně tak ale i dobře jím a bavím se, prostě se snažím užívat život, jak jen to jde.

Píšete nyní nějakou knihu?

Přemýšlím o tom, že napíšu knížku o Achnatonovi, manželu egyptské královny Nefertiti. Zatím to mám ale jen v hlavě, ne na papíře.