Saramago byl jediným Portugalcem oceněným Nobelovou cenou za literaturu. Její udělení Královskou švédskou akademií v roce 1998 vzbudilo na jedné straně nadšení jeho přátel, na straně druhé zděšení a ostré výhrady v řadách odpůrců. Ty se týkaly zejména autorových levicových postojů. S kritikou přispěchal také Vatikán.

Papežský stát již dříve tvrdě odsoudil jeho román Evangelium podle Ježíše Krista (1991), polemiku s dogmaty a praktikami katolické církve. Postava Ježíše pátrajícího a pochybujícího o své víře vyvolala pozdvižení i mezi konzervativními kruhy v autorově domovině a přiměla státní úřady, aby stáhly Saramagovu kandidaturu na Evropskou literární cenu. Brzy nato však Portugalská asociace spisovatelů udělila románu Velkou cenu.

Saramago se původně vyučil zámečníkem, dlouhá léta pracoval v nakladatelství, poté vstoupil na půdu žurnalistiky. První knihu publikoval v roce 1947 (Hříšná zem), další mu vyšla až za téměř 20 let. Mezinárodní uznání mu vynesl především román Baltasar a Blimunda (1982), jehož děj se vrací do doby první poloviny 18. století a zpracovává téma náboženské nesnášenlivosti. Mezi další významná díla patří například román Rok, kdy zemřel Ricardo Reis, Kamenný vor, Esej o slepotě, Všechna jména, Sešity z Lanzarote či román Dvojník.

Pro jeho styl vyznačující se hořkou ironií, sarkasmem a zvláštním magičnem vymysleli publicisté dokonce název - "saramagismus".

Saramago žil od roku 1992 v exilu na kanárském ostrově Lanzarote.