Hácha versus Masaryk aneb Pokus o anatomii zrady

Historický monolog aneb Zpověď prezidenta Emila Háchy vznikl začátkem 50. let a na jevišti nebyl uveden. V textu odehrávajícím se v „obrazotvornosti“ či „lidské mysli“ se Součková pokouší o anatomii fenoménu zrady, kterou vkládá do úst člověku, jenž se stal symbolem zrady na národu. Téma i výběr je pro protagonisty jistě vzrušující, text už méně.

Hácha je v něm jen prostředníkem k hlásání úvah autorky, jež především řeší vztah k Masarykovi a poté k řadě událostí českých dějin, které ovlivnily její osud: vítězství komunistů v prvních poválečných volbách, převrat v únoru 1948, levicová orientace meziválečné avantgardy, husitství (proč se na scéně užívá ohavně zpotvořelý tvar „husitismus“ – jen aby se rýmoval s komunismem?).

To vše v jednom, občas chaotickém, občas historicky pochybném kadlubu. Mluví-li se o „ženském psaní“ s podceňováním, pak Součková k tomu, obávám se, poskytuje argumenty.

Režisér Pitínský se snaží z nedivadelního textu vydolovat co nejvíc divadelnosti a to za pomoci od něho již vídaných postupů.

Na jevišti se nejprve objevují dvě šedivé busty Háchy a Masaryka, z nichž se postupně vyloupnou tváře Evy Salzmannové a Karla Steigerwalda. Kdo ale čekal, že režie zúročí proměnu z dvojice státníků v dvojici herečka – publicista/manžel, doufal marně. Steigerwaldovo snaživě ochotnické přihrávání své choti inscenace nikterak významově nezúročilo.

Pozornost tak upoutá rétorský výkon Salzmannové, která zvládla rozsáhlý monolog s hereckým zaujetím, je obdivuhodně nežensky ochotná jít až za hranici ošklivosti a sebedestrukce a to vše s velkým emotivním nasazením.

Ne vždy ovšem ku prospěchu textu – téměř permanentní ironizující odstup a plačtivé polohy ruší tam, kde text volá po civilním a ke smyslu zacílenému přednesu. Po čase se oba postupy navíc stávají manýrou.

Historický monolog zůstane v rovině experimentu. Pro diváky neorientující se v historii první a druhé republiky s jistou zběhlostí může být i těžkým oříškem.