Článek
Anděla v žánrové kategorii Folk & country jste získali podruhé. Co vám to přineslo?
Po prvním Andělovi to zahýbalo hlavně organizátory koncertů, kteří jméno naší kapely začali brát víc v potaz a bylo i víc koncertů. Letošní Anděl nám přinesl tři rozhovory, které jsem poskytl v našem regionu, a to je všechno. Mám pocit, že agentura, která ceny organizuje, se snaží všechny úspěšné kapely ze žánrových kategorií posluchačovu uchu utajit. Docela se jí to daří. Při přenosu z předávání hlavních se žádné zprávy o výsledcích žánrových cen neobjevily. Jako by nebyl hip hop, hard & heavy ani jazz.
Jsou u nás žánry, které nesouvisí s mainstreamem, brány na hůl?
Myslím si, že jsou. Každý žánr si samozřejmě vychovává své publikum a platí také heslo Kdo hledá, najde. Často se nám ale stává, že člověk, který náhodou zabloudí na náš koncert, je pak nadšený a ptá se, kde jsme a proč o nás nevěděl. Těžko mu to vysvětlovat. Cítím se být na jedné lodi s jakýmkoli jiným menšinovým žánrem. Připadám si jako příslušník undergroundu.
Má vaše hudba větší požadavky na posluchače, než má střední proud?
Určitě. Pereme se s textem a snažíme se do něho cosi vetknout. Proud hudby, který nabízejí komerční rádia, není o tom, že by se při něm člověk zastavil a poslechl si text. Ten je chápán jako kulisa. Jsem rád, když někdo vnímá to, co mu chci říct. To je dar, není to samo sebou. Hýčkáme si publikum.
Jaké máte požadavky na vlastní hudební text?
V poslední době jsem přišel na to, že se cíleně vyhýbám tématům láska a vztahy. Mám pocit, že o nich zpívají všichni, a tak se snažím ze života vyzobávat jiná témata. Hledám je dlouho a snažím se, aby byla zajímavá. Vždycky mám nejdřív hotovou hudbu, melodii a aranž skladby. Pak čekám, o jaké téma si svou náladou řekne. Když na to přijdu, začnu psát text.
Na vašem druhém albu Přituhuje je písnička V koncích, která pojednává o rasismu. Je to pro vás závažné téma?
Je to pro nás jedno z mnoha témat. Bydlíme na Vsetínsku, kde vznikl před lety známý problém s Romy. Starosta Čunek tenkrát nechal některé rodiny vystěhovat do domků na kraj města. Je mi jasné, že násilné stěhování kohokoli kamkoli je vždycky špatné. Chtěl jsem to dostat do písničky, je v tom osobní postoj. Nejsem žádný buřič nebo kazatel, jen se snažím přimět svými texty lidi, aby se zamysleli.
Nikdy jste neměl chuť věci měnit?
Velkým tématům se nevyhýbám, ale nejsem mluvčí, který by chtěl burcovat lidi. Jsem především muzikant, na kázání jsou tu jiní.
Kdo třeba?
Pěkně a nenásilnou formou káže samozřejmě Jarek Nohavica. Z těch mladších káže zajímavým způsobem Ondra Ládek alias Xindl X. Mluví řečí mladých, ale přitom jim nastavuje zrcadlo a oni to přijímají.
Považujete se za písničkáře?
Z formálního hlediska mají skladby Žambochů písňovou formu a na malé ploše se snaží přinést ucelený příběh a téma. Tohle písničkáři odjakživa dělali, takže se jako autor za písničkáře považuju. Navíc když lidi přijdou na živý koncert, nesetkají se s tzv. sluníčkově hodným folkem, jak si mnozí po poslechu našich poměrně uhlazených alb myslí. Já je poplivu, postříkám potem a možná jim bude líp.
Naše živá prezentace je mnohem špinavější a divočejší než albová. Je to i zásluhou našeho nového člena, bubeníka Jury Nedavašky. On si nás našel. Zjistil, že jsme dva a nemáme bubeníka. Vzali jsme ho a on nás za to v dobrém smyslu slova pošpinil. Byli jsme vzešlí z klasického folku a neposlouchali jsme nic drsného. Díky Jurovi se ale dostávám ke špinavějším věcem.
Začal jsem mít rád Psí vojáky, poslouchám Třešňáka, dostávám se od cukrových věcí ke špinavějším a nevím, kde skončím.