Článek
Konfrontovat ve filmu stresující situaci lidí, kteří nemůžou mít děti, s těmi, kteří žijí na hranici bídy a dítěte se potřebují spíš zbavit, je skvělá myšlenka a v prvních dvou příbězích filmové mozaiky je proto hodně emocí. Nellis vypráví bez přikrášlení a současně bez hysterie, civilně a s náznakem dokumentární formy. Bohužel do filmu zapojila i další dva příběhy, které zdržují a nudí.
Konfrontovat ve filmu stresující situaci lidí, kteří nemůžou mít děti, s těmi, kteří žijí na hranici bídy a dítěte se potřebují spíš zbavit, je skvělá myšlenka a v prvních dvou příbězích filmové mozaiky je proto hodně emocí. Nellis vypráví bez přikrášlení a současně bez hysterie, civilně a s náznakem dokumentární formy. Bohužel do filmu zapojila i další dva příběhy, které zdržují a nudí.
Konfrontovat ve filmu stresující situaci lidí, kteří nemůžou mít děti, s těmi, kteří žijí na hranici bídy a dítěte se potřebují spíš zbavit, je skvělá myšlenka a v prvních dvou příbězích filmové mozaiky je proto hodně emocí. Nellis vypráví bez přikrášlení a současně bez hysterie, civilně a s náznakem dokumentární formy. Bohužel do filmu zapojila i další dva příběhy, které zdržují a nudí. Je daleka toho, aby moralizovala, a u všech postav ukáže obě strany mince. Když její Ukrajinka v zoufalství začne uvažovat, že by novorozeně dala neplodnému páru za peníze, z hlediska bohatšího je lehké soudit, jenže žít jako východní gastarbeiter bez zdravotního pojištění v jedné místnosti se třemi dětmi by nechtěl nikdo. Velmi věrohodně působí postavy protivných úřednic, napadajících Ukrajinku za to, že „chce prodat dítě“. Nellis nutí diváka přemýšlet, kdo je tu vlastně špatný. Co víme o lidech a jejich motivacích? Můžeme vůbec někoho soudit?
Konfrontovat ve filmu stresující situaci lidí, kteří nemůžou mít děti, s těmi, kteří žijí na hranici bídy a dítěte se potřebují spíš zbavit, je skvělá myšlenka a v prvních dvou příbězích filmové mozaiky je proto hodně emocí. Nellis vypráví bez přikrášlení a současně bez hysterie, civilně a s náznakem dokumentární formy. Bohužel do filmu zapojila i další dva příběhy, které zdržují a nudí. Je daleka toho, aby moralizovala, a u všech postav ukáže obě strany mince. Když její Ukrajinka v zoufalství začne uvažovat, že by novorozeně dala neplodnému páru za peníze, z hlediska bohatšího je lehké soudit, jenže žít jako východní gastarbeiter bez zdravotního pojištění v jedné místnosti se třemi dětmi by nechtěl nikdo. Velmi věrohodně působí postavy protivných úřednic, napadajících Ukrajinku za to, že „chce prodat dítě“. Nellis nutí diváka přemýšlet, kdo je tu vlastně špatný. Co víme o lidech a jejich motivacích? Můžeme vůbec někoho soudit?
Přesvědčivě hrají neplodný pár Filip Čapka a Zuzana Čapková. Jejich zoufalství vystihují i nápady manželky, která by otěhotněla s kýmkoliv. Objevují se i krátké záblesky smutného humoru, když Nellis ukazuje, jak se sex mění v odlidštěné technické úkony a když žena nadává manželovi kvůli tomu, že u psychologa, který může ovlivnit případnou adopci, nakreslil smutný obrázek místo veselého.
Forma opakovaného vyprávění některých scén z pohledu dvou lidí je sice chytrá, nicméně zůstává otázka, jestli autorka a režisérka v jedné osobě skutečně využila její potenciál a dostatečně vypíchla různorodost vnímání.
Forma opakovaného vyprávění některých scén z pohledu dvou lidí je sice chytrá, nicméně zůstává otázka, jestli autorka a režisérka v jedné osobě skutečně využila její potenciál a dostatečně vypíchla různorodost vnímání.
Forma opakovaného vyprávění některých scén z pohledu dvou lidí je sice chytrá, nicméně zůstává otázka, jestli autorka a režisérka v jedné osobě skutečně využila její potenciál a dostatečně vypíchla různorodost vnímání. Absolutně zbytečně je do povídkové mozaiky přidán otravný příběh lékařky, které umřela dcera a proto odjíždí relaxovat do severní Afriky. Režisérka nás kvůli ní nutí sledovat lékařku chodící zbytečně sem a tam, potápějící se do moře a sedící u bazénu. Dlouhé scény nudí a jejich jediným smyslem se zdá být využití pro product placement (reklama na cestovku).
Forma opakovaného vyprávění některých scén z pohledu dvou lidí je sice chytrá, nicméně zůstává otázka, jestli autorka a režisérka v jedné osobě skutečně využila její potenciál a dostatečně vypíchla různorodost vnímání. Absolutně zbytečně je do povídkové mozaiky přidán otravný příběh lékařky, které umřela dcera a proto odjíždí relaxovat do severní Afriky. Režisérka nás kvůli ní nutí sledovat lékařku chodící zbytečně sem a tam, potápějící se do moře a sedící u bazénu. Dlouhé scény nudí a jejich jediným smyslem se zdá být využití pro product placement (reklama na cestovku).
Přesto si už za odvahu film zaslouží 60 %, protože točit v dnešní době vážné věci, které kladou na diváka nároky, je partyzánština.