Článek
Úvodem budiž řečeno, že kozy jsou tu - patrně proti očekávání mnohých potenciálních diváků - opravdu ta stará známá bradatá zvířata. A ještě jedna věc je podstatná, i když mnohem méně uvěřitelná: příběh a všechny blbiny, které předkládá, čerpá ze skutečnosti, kterou zažil autor stejnojmenné knihy, která u nás právě vyšla, Jon Ronson.
Ten se před časem dostal do speciálních jednotek v projektu Jedi, který americká armáda zřídila ještě za války ve Vietnamu a jejímž cílem bylo vyčištění mysli a objevení nové nedestruktivní metody válčení. Vojáci se v něm cvičili pro „psychický boj“, což obnášelo dovednosti jako procházení zdí, zabíjení pohledem respektive silou své mysli, neviditelnost a další hovadiny. Ronson to poznal, popsal a jeho kniha natolik nadchla George Clooneyho a jeho producentského parťáka Granta Heslova, že se rozhodli převést příběh na plátno. Režíroval Heslov, Clooney se zhostil role absolventa výcviku Lyna Cassadyho.
Ronsonovým alter ego je ve filmu novinář Bob (Ewan Mc Gregor), který se s Lynem seznámí a stejně jako divák žasne nad tím, co mu sice hlava nechce brát, ale tváří v tvář skutečnosti to prostě musí přijmout. Společně se totiž vydávají hledat zakladatele projektu Jedi Billa (Jeff Bridges) a my se s nimi ve flashbacích dostáváme až na začátek, do výcvikového střediska bojovníků nového věku v Armádě Nové Země (ve skutečnosti se jmenovala První prapor).
Jóga, spontánní tanec, chození po žhavém uhlí, to vše v duchu hnutí hippies včetně květinových věnců na uniformách jsou prostředky výcviku, ve filmovém podání vtipné tak, jak jen mohou ptákoviny tohoto typu být. „Nebudeme drancovat přírodní zdroje,“ říká Bill když vysvětluje princip biorozložitelných nesmrtících zbraní. A když Lynn připravuje jídlo pomocí sluneční energie, teprve Bobovo upozornění, že „oficiálně už je noc“ ho přesvědčí, že za tmy nejspíš na slunci neuvaří.
„Protrhávám mrak, udržuju se tím ve formě,“ zní další Lynnova perla cestou rozlehlou pouští a když kvůli soustředění na tuto činnost narazí do jediné překážky v okruhu stovek kilometrů, konstatuje lakonicky, že se „krapet bilokalizoval“.
Film je vtipný oním kouzelným způsobem, kdy humor vychází z toho, že naprosto vážně předkládá naprosté pitomosti, které se navíc skutečně staly. Je plný paradoxů a absurdit a těží jednak z tohoto vděčného principu jednak z výtečných hereckých výkonů celé party. A snad ani není třeba dodávat, že je především vynikající politickou satirou, která důrazem na všechny absurdity ukazuje nad jiné přesvědčivě absurditu a nesmyslnost války.