Článek
Máte před svým prvním turné z něčeho obavy?
Před rokem bych řekl, že ani trochu, ale dneska musím říct, že trochu ano. Budeme hrát ve větších klubech a pokusíme se spolu s kapelou zúročit zkušenosti, které jsme loni nabrali jako předskupina na turné Anny K.
Co jste se na tom turné naučil?
Pokoře. Při prvním koncertu v Ostravě, to bylo asi před rokem, jsem vyběhl na pódium a byl jsem přesvědčen, že to tam zbořím. Brzy jsem pochopil, že to tak nebude, možná jsem byl i trapný. Na dalších koncertech mi bylo umožněno přijít na to, že hrajeme pro lidi, musíme je pobavit a zaujmout. Byla to velká zkušenost.
Teprve tam jste poznal, že haly bořit nebudete?
Věděl jsem to samozřejmě už dřív. Přišel jsem z dvoutisícové Železné Rudy, odkud pocházím, do Prahy. Písnička Ztrácíš byl megahit a Něco končí v zásadě také. Dostal jsem i nějaké ceny a najednou jsem získal pocit, že teď už nemusím nic dělat. Brzy jsem si ale uvědomil, že nejsem nejlepší a že je tu naopak spousta kapel a zpěváků, kteří jsou mnohem dál než já. Drtivá většina z nich se tam dostala po letech usilovné práce. Svou pozici si na koncertech odstála, odehrála a odzpívala.
Jaký krok na turné uděláte v tomto ohledu vy?
Budeme hrát asi hodinu a půl a bude to rock’n’roll. Naším záměrem je lidi pobavit, proto jsme si dali záležet třeba i na choreografii. Rozhodně na pódiu nebudeme jenom stát.
Jací jsou vaši fanoušci?
Velmi inteligentní. Nemám pocit, že by na mé koncerty chodili poblázněné holčičky a holky, případně chlapci a chlapi, jak se třeba někdy říká. Moji diváci jsou úplně normální, zpívají si se mnou písničky, tleskají, zasmějí se třeba něčemu, co řeknu. Samozřejmě jsem zažil i to, že po mě nějaký fanoušek obdivně skočil. To mě baví. Když vyleze nějaká fanynka na pódium, strhne mě na zem a bude se se mnou chtít milovat, tak jsem pro.
Existuje ale spousta lidí, kteří vás nemají rádi. Jak tomu čelíte?
Tlak od takových lidí je velký a je zajímavé, že to kopíruje dva extrémy. Jsou lidi, kteří mě mají rádi, a pak lidi, kteří mě rádi nemají. Nic mezi tím. Mám to tak i v soukromém životě. V podstatě je to asi dobře. Samozřejmě bych se rád zavděčil každému, nebudu to ale lámat přes koleno.
Loni jste byl předskokanem pražského koncertu zpěvačky Beyoncé. Jaká to byla zkušenost?
Pocitově to pro mě byl vrchol minulého roku. Nic zásadního se ale nestalo. Zahrál jsem si v hale, kde bylo patnáct tisíc lidí, a zajímavé pro mě bylo sledovat profesionalitu zpěvaččina týmu v zákulisí.
Setkal jste se s ní?
V jednu chvíli jsem vyšel ze šatny a ona procházela kolem. Zakrýval ji ale obrovský černoch, který jí dělal ochranku. Viděl jsem tedy alespoň její zadek, což byl krásný pohled. Víc jsem se s ní nesetkal. Je to ale vlastně dobře, ještě že nedošlo k tomu, že by se mě třeba na něco zeptala. Umím totiž špatně anglicky a nedovedu si představit, že by chtěla vědět něco o České republice. To by asi byl velký trapas.