Snímek, inspirovaný předlohou Zdeňka Třešňáka, nachystali scenárista Miroslav Sovják a režisér Petr Slavík. Jistě se dotýká aktuálních problémů, častého kriminálního pozadí leckterých velkých majetkových přesunů, avšak činí tak na úrovni schematické. Opírá se o předem dané charakterové přihrádky.

Film selhává tam, kde autoři dříve slavili úspěchy

Uzříme tak osamoceného spravedlivého, proti kterému se spiknou ničeho se neštítící padouši, mnohdy odpudiví pouhým svým vzhledem. Vždyť se stačí zahledět do tváří a poslouchat výroky mafiózně sebejistého starosty, úlisného lékárníka, odulého novináře, šéfa bezpečnostní agentury i vykonavatelů špinavé práce…

Na vlky železa kupodivu selhává právě tam, kde oba autoři dříve slavili úspěchy (viz cyklus Oběti), v podrobném vhledu do rozpoložení člověka, jenž se znenadání ocitne ve vážném ohrožení – a rozhodne se bránit. Ani zasazení do reálného prostředí nezahnalo inscenační neumělost a zploštělé, mechanické stupňování zápletek.

Nenápadná a všudypřítomná korupce

Přitom tvůrci mohli snadno pohlédnout na obdobně pojednané příběhy, počínaje dávnými Weissovými Dravci. Ostatně v tuzemských podmínkách nejsou hlavním problémem okázalé vražednické úklady (byť ty se také odehrály), nýbrž nenápadná,  zato všudypřítomná korupce, propojení hospodářských zájmů s politickými, a to od nejnižších pater moci až k těch nejvyšším.

Jenže i tohle známe odjinud: Francesco Rosi natočil před bezmála půlstoletím „podnikatelské“ Ruce nad městem. Měly by se pravidelně promítat na radnicích i v parlamentu.