Článek
Tisíce ilegálních imigrantů prchajících z Mexika do USA na střechách vlaků je silné, avšak ne příliš známé téma. Proč jste začal pátrat po jejich příbězích a cestě za lepším životem?
O imigrantech jsem natočil už na škole krátký film. Rozhodl jsem se napsat scénář k celovečernímu snímku, ve kterém jsem chtěl toto téma rozvést – proto jsem se zaměřil právě na vlakové imigranty. Byla to příležitost, jak objevit něco nového.
Pro mě osobně jsou politické hranice absurdní. Kupředu mě hnala myšlenka, proč jsou tihle lidé ochotni tak moc riskovat kvůli vidině lepšího života, i když americká realita je pro ilegální imigranty častokrát dost bídná.
Amerika nemá silný sociální a zdravotní systém, proto není snadné pro přistěhovalce v Americe přežít; kvůli práci a představě lepšího života jsou ochotní i zemřít…
Jen si to představte – jste otec, který má několik dětí, a díváte se, jak trpí tím, že nemají co jíst. Pak je velmi snadné pochopit, proč tohle všechno podstupují, aby vydělali nějaké peníze a děti se najedly. Je to vlastně základní otázka přežití.
Zkušenosti a fakta jste sbíral skoro jako investigativní reportér v terénu, nejen na střeše nákladního vlaku. Z jakých zdrojů jste ještě čerpal pro stavbu příběhu a psychologii postav?
Začal jsem v roce 2005 s prvním průzkumem, který trval v Mexiku asi dva roky. Chodil jsem do vězení v mexickém Chiapasu, potkával se s drsnými chlapíky z pouličních gangů – to, abych pochopil jejich poměrně složité fungování – a taky se zaměstnanci různých neziskovek zabývajícími se imigranty cestujícími vlaky. Četl jsem samozřejmě novinové články, sledoval zprávy, reportáže...
Jaká ta cesta byla? Bál jste se?
Občas jsem strach měl, a dost. Nutno dodat, že v mém filmu vidíte jen jeden výsek reality. V těch dalších se běžně stávají daleko strašnější věci – znásilnění, sexuální útoky, vraždy, zranění…
Viděl jste něco takového?
Znásilnění jsem neviděl, ale potkal jsem se s oběťmi. Bavil jsem se s dívkami, které tohle prožily. Bylo to velmi dramatické, byly absolutně zničené.
Mezi Guatemalci, Brazilci nebo Mexičany jste musel na střeše vlaku působit jako prapodivný element. Nebáli se s vámi mluvit?
Když jsem psal scénář, měl jsem o těchto lidech jakousi představu. Ale nevěděl jsem přesně, co jsou zač. Proto jsem musel přijít já za nimi, abych na to přišel. S některými nebylo těžké navázat kontakt, jiní měli velký odstup. Měl jsem ale štěstí, narazil jsem na ty, kteří se nebáli svěřit se se svými osudy.
Dostal jsem se i k lidem z pouličních gangů, jenže speciálně u nich bylo docela náročné zjistit, kdo si na co hraje, kdo lže, a kde je naopak pravda, aby si člověk udělal ucelený obrázek nejen o nich, ale hlavně o jejich životě uvnitř gangu.
Jací jsou to lidé?
Někteří jsou úplně normální děti, jen navíc schopné někoho zabít. Po chvíli ale zapomenete na to, že jsou to vrahové – jsou to pořád děti, které ale udělaly špatné rozhodnutí, protože neviděly jinou alternativu. Jejich způsob života je fatální. Fascinovala mě jejich spontaneita, život ze dne na den, jak si každý den užívají, protože nevědí, co bude zítra.
Překvapilo vás něco na životě mezi imigranty?
Nejvíc překvapující nebylo nebezpečí, ale to, jak cestovali s vírou, že všechno zvládnou a že se jim nic nestane. A když už nevěděli, co dál, snažili se z toho dostat humorem – vtipkovali, vyprávěli si příběhy, hráli divadlo. To bylo hodně zajímavé.
Po vítězství na prestižním festivalu Sundance jste dostal nabídky na další snímky. I v nich byste chtěl na téma vyděděnců a imigrantů navázat?
Samozřejmě nemůžu vyloučit, že se k tomu v budoucnu vrátím. Teď bych ale moc rád udělal muzikál, ale ne taneční. Spíš uvažuju nad tragickou lovestory s prvky fantasy.
O filmu
Příběh Fukunagova celovečerního debutu Sin Nombre (Beze jména, premiéra 3.9. v českých kinech) je spletitý stejně jako životní cesty náctiletých hrdinů – Caspera a Sayry, kteří se rozhodnou vzepřít osudu předčasně dospělých dětí z okraje společnosti.
Casper patří k tvrdému mexickému gangu Mara Salvatrucha. Hrdě nosí masivní kérky a už ví, jak chutná vražda. Jeho malý brácha se zákony džungle teprve učí. Jakmile projde prvním stupněm, čeká jej mnohem těžší zkouška: zastřelit někoho ze soupeřícího gangu.
Jejich zdánlivý pocit sounáležitosti a ochrany klanu se rozpije jako špatně udělané tattoo v okamžiku smrti Casperovy přítelkyně. Sedmnáctiletého mladíka dožene žal ke krvavé pomstě na šéfovi jeho gangu. A tam se, s mačetou zaťatou v krku vraha, protne jeho osud s příběhem Sayry z Hondurasu, prchající nelegálně na střeše vlaku z Mexika do Ameriky.
Fukunaga měl odvahu jít za svým příběhem a hledat detaily. A i ty nejsyrovější ukazuje citlivě a s úctou. Obsadil převážně mladé, neznámé herce (a neherce), jejichž výkony jsou obdivuhodně věrohodné. Podmanivou vizuální stránku zvýrazňuje svižná i dramatická hudba.
Sin Nombre je cenný nejen z uměleckého hlediska. Je to rovněž nesmírně zajímavá investigativní reportáž, sonda do prostředí, kam se obvykle oko kamery nedostane. Navíc režisér do celého příběhu vtiskl kus svých traumat. I on hledal svou identitu, své kořeny. A i o tom je jeho snímek: o vyděděncích beze jména, kteří touží někam patřit, ale pro něž jsou zákony džungle neúprosné. Oko za oko. Život za život. Na lásku ani objetí už není čas…