Článek
Mailová korespondence po internetu je nový fenomén našeho života. Máte s tím zkušenost, nebo byla ve vaší knize Mailové povídání v mýdlové bublině volba komentované pošty dvou lidí pokusem o osobitou literární formu?
Dávám přednost skutečnému životu v reálu a naplno, takže anonymní vztahy, chatování a obdobné internetové vymoženosti mě příliš neoslovují. Ostatně domnívám se, že ani v případě knížky Mailové povídání se o milostnou korespondenci v pravém slova smyslu nejedná, i když Magdiny maily tak mohou na první dojem působit. Ve skutečnosti však řeší mnohem závažnější situace. Prostě mi forma e-mailové korespondence připadla jako vhodná pro rozvíjení děje ve dvou rovinách – otevřené i té skryté.
Bylo pro vás těžké jazykově rozlišit učitelku středního věku a studenta?
Neřekla bych, že jazyková stránka je to hlavní, co Magdu a mladšího muže nějakým způsobem vymezuje. Onen mladý muž není mužem tuctovým, v mnoha postojích se od vrstevníků liší, a tak i jeho jazyk není jazykem obecně běžným mezi mladými lidmi. Nezapře však určitý nezávazný životní styl, který dnešní starší generace vnímá jako málo zodpovědný. Jak Magda, tak Prokop mají své zaběhnuté vidění světa, průsečík těchto dvou světů odhaluje základní rozpor mezi oběma postavami.
Nemáte pocit, že jste Magdě Lukavské „naložila“ životních trablů až moc? Boj s nemocí, manžel alkoholik, neshody s matkou, nemoc dítěte…
Ano, osud naložil na Magdina bedra skutečně hodně. Ale jak říkám, je to postava, která má svou oporu v reálném životě. Kde čerpat sílu? To je téměř ústřední otázka. Když docházejí síly i takové osobnosti, jakou Magda bezesporu je, lze čerpat třeba i z oné mýdlové bubliny.
Ostatně každý z nás nějakou tu mýdlovou bublinu v sobě má, a nezáleží na tom, zda ji používá jako únik, když prostě a jednoduše síly docházejí a člověku se moc nevede, nebo zda v ní přechovává své skryté sny a fantazie. Mým osobním krédem je, že hybnou pákou pro čerpání síly k unesení všech břemen, která nám osud přinese, je také láska v jejím nejširším slova smyslu a schopnost odpouštění.
Myslíte si, že mohou trvale fungovat „nerovnoměrné“ vztahy, jak se obává vaše hrdinka?
Otázka mezilidských vztahů mě velmi přitahuje. A to i přesto, že samotné slovo „vztah“ mi v dnešní době připadne příliš zprofanované. Jaké vztahy jsou funkční a nefunkční? Další sousloví, které se mi příliš nelíbí – funkční a nefunkční vztah. Jeden bere, druhý dává. Je samozřejmé dávat i brát, považuji to za normální. Mohu dávat to, co mám – mám-li tedy víc než ten druhý, nutně dávám víc.
Beru tolik, kolik je mi dáváno. Život je děj, děj plyne, co plyne se mění, tedy i vztahové vazby či rovnice se můžou změnit. Psychologové mají pro funkčnost vztahu určitě nějakou odbornou definici ve smyslu „když to oběma vyhovuje“. To, že jeden dává či bere víc než ten druhý, mi nepřipadá negativní. Jsem však velmi silně proti tomu, aby jeden druhého zneužíval – takovéto situace vskutku z duše nenávidím.
Máte nějaké spisovatelské vzory nebo naopak sny, které vás lákají?
Mám ráda originální řešení, prakticky snad vždy a ve všem, proto žádné konkrétní spisovatelské vzory nemám. Tedy vzory, jež bych chtěla napodobit – napodobenina není originál, vždy zůstane napodobeninou. Dávám přednost literárnímu zpracování, které v sobě má nejen jakýsi nezbytně nutný děj, ale i ony již zmiňované vztahové rovnice či nerovnice. Za zcela specifickou knihu považuji v tomto směru Bibli. Miluji poezii Jaroslava Seiferta, ze starší generace básníků mě oslovuje J. V. Sládek a Vítězslav Hálek.
