Snímky anti-bergmanovského filmaře ve Valencii

Tématem čtyřiadvacátého ročníku (20.-27. června) byla úplné přiblížení díla švédského buřiče Bo Wideberga, jehož filmy předcházejí jednomu typu současné „urbanistické“ kinematografii. Mladý literát, kritik a filmař vystoupil na začátku drze proti velkému Bergmanovi a nařkl jej v z toho, že jeho vypjatá dramata nemají nic společného se skutečnými lidmi. Sám se naopak snažil o zachycení všední reality na filmovém plátně, rozpadající se rodiny, místní komunity, všední postavy své současnosti. Heslo jednoho ze zakladatelů „švédské nové vlny“ znělo naopak: „Život za každou cenu“.

V prvních impulzivních snímcích ze 60. let se Widerberg jal ukazovat jiné Švédsko a Švédy,  kteří se také uměli smát, revoltovali vůči rodičům a tancovali v divokých rytmech večírků - s citem pro přirozenost obrazu. Když se mu před kamerou podařilo zachytit něco spontánního, začal nadšeně křičet, že tohle je skutečný film. „O tom, že se v nich mísil skutečný život s fikcí, však nejlépe svědčili jeho hlavní herci. S Inger Taube jsme milence hráli nejen na plátně, my jsme spolu žili i mimo natáčení,“ směje se s odstupem Thomas Berggren.

V filmu Do toho Rolande zase sledujeme osudy mladíka, který odmítá dospět, najít si práci a vzdát se svého bezstarostného mládí. V jedné téměř klaunské scéně jej vidíme, jak se líbá s opilou rozmazlenou dívkou, která mu usne v náručí. On si ji přehodí přes rameno a odnese do jejího auta, aby ji uložil na sedadlo. A nechal ji tam pořádně se vyspat. Takhle by to Bergman, posedlý vinou a trestem, jistě nenatočil. Dívku by nenchal nejspíše znásilnit - anebo obdařit nějakým drsným snem.

Sociálně citlivý Widerberg, pocházející z chudého prostředí, ale nedosáhl tak velkého úspěchu jako „pravicový“, konzervativní Bergman - a s jeho kultem se mnohem mladší autor nikdy nesmířil. A to se Widerbergův obraz generačně rozklížené rodiny Havraní čtvrť, v níž se dva bratři stávají obětí konfliktu svých rodičů, dočkal vítězství v Cannes. „Byl to úplně jiný člověk, vnitřně hnaný neklidem.  Ještě ani neměl hotový scénář, pohromadě štáb, ale ráno jsme se stavili na filmovém ústředí, dostali nějaké peníze a vyrazili autem kamsi točit. Tak svobodná to byla tehdy doba,“ vzpomínal na Widerberga jeho dvorní herec Thomas Berggren. 

Tenhle režisér patřil k obhájcům lidskosti a individuality, nerozvíjel své vnitřní psychoterapie, ani archetypální dramata. Bohužel jeho nejvíce osobní film Rudá a černá zůstal navždy nedokončen. V něm se přitom pokoušel pojmenovat osobní téma - svědomí sociálně demokratického intelektuála 70. let vůči vrstvě, za kterou promlouvá.

V historii kinematografie tak zůstalo zapsané spíše baladické drama Elvíra Madiganová, zachycující podobenství o nemožné svobodě mimo společnost na příkladu romantického útěk vojenského zběha s krásnou provazochodkyní. Jejich dočasná, omamná svoboda nemá však dlouhého trvání, neboť v patách jsou jim nejen pronásledovatelé. Ale hlavně jim brzy dojdou peníze, díky nimž se rozpadá i jejich vztah.

S přijetím barvy do svých filmů přešel Widerberg až téměř k obrazovému impresionismu a filmům, které se točily kolem základních archetypů lidských vztahů než kolem sociálních témat. V našem prostředí budeme znát ještě jeho poslední film Všechno je, jak má být (1995) - pikantní drama zakázaného vztahu učitelce na střední škole ke svému žákovi, který díky ní dospívá k uvědomění si sebe sama i vlastní revolty. Byl nominován proti Svěrákovu Koljovi na Oscara.

O tom, že dnešní festivaly nežijí pouze stereotypními retrospektivy národních kinematografií a profilů svědčila u zajímavá téma letošního ročníku. Festival promítnul vítězný snímek z loňského festivalu v Cannes Laurenta Canteta, který formou téměř hraného dokumentu nahlížíme radosti i starosti z prostředí mezi zdmi smíšené pařížské školy. Jeho titul Mezi zdmi zároveň zastřešoval celou sekci dalších filmů zasazených tak či onak do prostředí dnešních školních lavic.

Diváci mohli obdivovat chmurné ruralistické drama Buddha se rozpadl ze studu Samiry Makhmalbaf z dnešního Afgháninstánu, který připomíná časy z doby kamenné. Sledujeme absurdní celodenní odyseu otrhané dívky z jeskyně, která chce stejně jako její soused z druhé jeskyně chodit do školy. A tak se nejdříve snaží zakoupit si tužku a papír, uniknout bandě kluků, co si hrají na teroristy či Američany, a dorazit za ním jít do školy. Jenže oni tam stejně holky neberou.  

V programu nechyběl ani snímek Guse van Santa Slon, inspirovaný skutečnými událostmi, který sleduje bez jakéhokoliv hodnocení či citového zabarvení průběh tragické střelby na základní škole. Dva kluci popadli kvéry a přišli do školy ne na hodiu matiky a zemáku, ale zahrát si tu nejbrutálnější střílečku. Film postrádá jakoukoliv psychologii, protože samotný akt je stejně tak psychologicky nepochopitelný.

Ze hlavní soutěže festivalu naopak vyčníval další současný rumunský klenot Nejkrásnější dívka na světě Radu Judeho, který přibližuje během jednoho odpoledne natáčení tkvz. "testimoninal shootingu" se šťastnou vítězkou automobilu v pitomoučké soutěži. Dívka by si ráda cenu nechala, protože nikdy nic v životě nevyhrála, nic neměla dovoleno. Ale rodiče naléhají, aby jej prodala a utrženými penězi přispěla na svá studia i otcův podnikatelský záměr. Vzniklo z toho groteskní i napínavé podobenství rozpadající se rodiny, které nekončí žádnou českou selankou. A to všechno se v dekoracích reklamy a mezi členy filmového štábu, jejíž natáčení je ve skutečností jednou velkou absurdní groteskou.

Za zmínku stojí uvedeí také úplně jiného titulu ze severu - a to dánského filmu Když se muž vrací domů Thomase Vinterberga, který patří mezi zakladatele hnutí Dogma. Jeho nový epos vypráví pozdvižení v malém provinčním městečku, do jehož klidného světa přijíždí zdejší slavný rodák - operní zpěvák. V atmosféře očekávání je najednou všechno vzhůru nohama, dokonce hrozí, že celý triumf dopadne špatně. K celkové katastrofě přispěje i milostné vzplanutí ženatého Sébastiana, který se zamiluje do mladé dívky Marie. Inu život na maloměstě není nikdy snadný.