Článek
Tak vyspělému interpretovi, jakým je Michael Bublé, nelze vytýkat chyby ve zpěvu, naživo zpívá bezchybně, nezapomíná do hlasu vkládat poměrně emotivní výraz, zajímavě frázuje a ještě u toho pobíhá a dělá show. Na druhou stranu není ohromující v pravém smyslu slova. Neustále jakoby se držel v nějakých mantinelech. Mnohokrát se rozjede, ale k žádné hudební explozi nedochází.
Na koncertě, který se skládal převážně ze standardů a ojediněle z vlastních věcí, Bublé podával např. křehkou soul-jazzovou baladu Song for You (Leon Russell), Feeling Good (Anthony Newley/Leslie Bricusse) nebo Sinatrovky jako Call Me Irresponsible (Jimmy Van Heusen/Sammy Cahn) a I've Got The World on a String (Harold Arlen/Ted Koehler).
I přes Bublého nepopiratelné pěvecké schopnosti nezazpívá např. zmíněnou Song for You tak nenapodobitelně jako ve starší verzi dodnes nedoceněný génius Donny Hathaway a podobně Feeling Good je emotivnější v podání Niny Simone a I've Got The World on a String je samozřejmě nejlepší od Sinatry.
Nedokonalé retro slaví úspěch
Překvapivá je coververze Crazy Little Thing Called Love od Queen, kterou Bublé podává naopak originálně, ale zase až příliš uhlazeně a násilně jazzově, čemuž se tento poměrně veselý rock'n'roll vzpírá.
I když to před pár lety málokdo čekal, třiatřicetiletý Bublé se svým retro přístupem slaví masový úspěch. Ve světě pořád existuje silná poptávka po nádherně sentimentálních flácích z 50. a 60. let, jenže na hvězdy této éry už se zajít nedá - Frank Sinatra, Donny Hathaway, Nina Simone - všichni jsou mrtví. Nezní to hezky, ale Michael má právě díky tomu vyprodáno.
Michael Bublé: Meets Madison Square Garden, Warner 2009