Vražd je tu hned několik, vyplývají jedna z druhé, přičemž společenské postavení obětí stoupá – od obchodníka přes purkrabího až po pána hradu Vartemberk. Tu první odhalí Oldřich cestou na jmenovaný hrad, kde má zastoupit krále na zásnubách.

Oldřich s bystrostí, za jakou by se nemusel stydět ani Vinnetou, brilantně přečte stopy, které vrah zanechal a vyšle po nich své muže. Sám přijíždí na hrad, kde si s nevěstou o sobě navzájem sdělí všechno, co dobře vědí (a divák vědět nepotřebuje) – a pak začne pátrat.

Klára Issová a Karel Roden v historické detektivce.

Klára Issová a Karel Roden v historické detektivce.

FOTO: Biosco

Hloupé je, že je vždy několik kroků za divákem, kterému autoři napřed ukážou, co se stalo, a pak nechají Oldu, aby na to přišel. Jménem krále je tedy detektivka „columbovského“ typu: divák ví, kdo je pachatel, a měl by se bavit tím, jak na to vyšetřovatel přijde.

Tento ze scenáristického hlediska velmi náročný princip (aby udržel pozornost, musí být perfektně promyšlený) a zcela současný jazyk je však jediné, co Nikolaevův film s populárním inspektorem spojuje.

Šroubované věty

Ve Jménu krále jinak vyvolá bezděčný smích rádoby honosnými a hlubokými, ve skutečnosti příšerně šroubovanými větami, jež jednotlivé postavy se sveřepě zadumanými výrazy pronášejí, aby je vzápětí prokládaly slovními obraty jako „Já měla akorát tak čas!“

Historické jsou tu jen kostýmy, snaha Jiřího Chlumeckého složit gotickou hudbu a starý hrad. Nechtěně komicky působí prakticky všechny postavy – od urputného duchovního, který spíná ruce a řve, že Boží soud všechno rozhodne, až k chudáku otci ženicha, vybavenému parukou, která by se jeho představiteli Janu Kanyzovi hodila k parodování čehokoliv.

Karikující dojem vzbuzuje Martin Štěpánek v roli otce nevěsty, který si od prvního momentu doslova říká o to, aby byl zavražděn.

A co teprve, když se objeví jeho mladá žena, nevěstina macecha, a hereckým mistrovstvím Markéty Hrubešové hodí očkem po ženichovi (David Prachař)…

Herci jako dřevěné loutky

Režie je až nečekaně neobratná, nevytváří sebemenší pocit autentičnosti historického příběhu. Herce, kteří by měli být oporou filmu, neboť evidentně nebylo dost prostředků na pořádnou výpravu, nechává působit dojmem dřevěných loutek – bohužel včetně Karla Rodena.