Tvrdíte, že z českých autorů máte ráda Karla Čapka. Co vás na něm nejvíc zaujalo?

Čapek byl můj nejoblíbenější autor, když jsem byla teenager. Líbila se mi na něm nespoutaná barevnost, různorodost jeho vyprávění. Když jsem dospívala, zajímali mě další čeští spisovatelé.

Patřím ke generaci, která byla naprosto fascinovaná Otou Pavlem. To byla pro nás kultovní záležitost. A pak dál, samozřejmě jsme všichni četli Hrabala. Mnoho Poláků ho má stále rádo.

Co se vám líbilo na Pavlovi? Způsob vyprávění, příběh nebo konflikt nacismu a židovského národa?

Pro nás Pavel představoval českou literaturu a řekla bych, že jeho charakterický znak je určitá citlivost a něžnost. Kladný, řekla bych vstřícný vztah ke světu. To nás fascinovalo.

Kdy jste se dostala k pohádkám? Kdo vám je vyprávěl?

Pohádky jsou nesmírně dobrou školou pro každého, kdo píše, kdo se učí vyprávět určitý příběh. Pohádky, legendy. Dodnes si hned u snídaně přečtu pohádku, nějaký silný příběh. Jako současné pohádky používám i určité novinové příběhy, které pak využiju ve svých knihách, třeba jen jako inspiraci.

Musím říci, že vlastně z příběhů, které jsme si doma vyprávěli, vznikla moje první kniha Pravěk. Další už spíš vycházejí z mého aktivního hledání příběhů ze světa než z rodinné tradice.

Ptal jsem se proto, že vaše knihy, a to jak Pravěk tak Denní dům, noční dům, jsou provázeny pohádkovými postavami. Jak jste se k takové optice dostala a která pohádka je vám trvale blízká?

Existuje polská pohádka, nevím, jestli i v jiných jazycích, a jmenuje se Květ kapradí. Vypráví o tom, že člověk nemůže být šťastný, pokud vidí kolem sebe lidi, kteří jsou nešťastní. Nemůžeme hledat radost jen sami pro sebe.

Má v sobě velkou hloubku a dosah sociální nebo dokonce politický. Pro mě je důležité, že pohádky vyprávějí jakoby jednouchý příběh, zároveň však mají moudré jádro.

Kritici komentovali Denní dům, noční dům tak, že v ní jsou hrdinové prodchnuti tragickou nespokojeností a touhou po naplnění. Po čem touží?

Chtěla jsem napsat knížku o místě, které nelze zabydlet. Které zůstane pro člověka cizí. Chtěla jsem tomuto místu dát univerzální rozměr a skrze ně tak vnímat celý svět. Všichni toužíme po bezpečí.

Vytváříme si určité iluze, abychom na určitém místě vůbec mohli žít, abychom na něm zapustili kořeny. Samozřejmě iluze zůstávají nenaplněny. Všechny své představy nedokážeme uskutečnit.

Denní dům, noční dům je vlastně první částí mé další knihy Běguni. Obě knihy jsou vlastně diptychem o nemožnosti zabydlet se na jednom místě.

Trvalý pocit hrdinů v knize Běguni, lidí cestujících, neschopných zůstat na místě, byl uměleckým záměrem, nebo máte k takovému způsobu existence hlubší vztah?

Nelze vytvářet umělecké vize bez toho, že by člověk sám měl nějakou zkušenost nebo přání. Hodně cestuji a dlouho jsem uvažovala, jak uchopit téma určité nestálosti, proměnlivosti prostoru, v  němž žijeme, nemožnosti se usadit trvale na jednom místě. Také jsem uvažovala o tom, co nám neustálá potřeba pohybu poskytuje. Je víc otázek, na které hledáme odpověď.