Článek
Apocalyptica je na scéně už šestnáct let. Jaké byly?
Musím říct, že úžasné. První tři roky jsme hráli jen tak pro zábavu, neměli jsme velké plány. Potom nám bylo nabídnuto, abychom natočili desku. Řekli jsme si, že jednu bychom pro zábavu udělat mohli, ale neplánovali jsme žádnou kariéru. Když na to vzpomínám, přijde mi úžasné, že stále existujeme. Když se ohlédnu, zjišťuji, že můj život je úplně jiný, než jsem si ho kdy představoval.
Je pro vás hudba stále stejně vzrušující, jako v počátcích?
Ano, ale samozřejmě úplně jiným způsobem. Dávno odpadlo vzrušení ve smyslu nervozity, ale vždy je vzrušující snažit se přijít s dobrou písní nebo deskou.
Museli jste zpočátku čelit nedůvěře hudebního světa, kterému mohli přijít čtyři hráči na cello na pódiu nedůvěryhodní?
Ano, ale musím říct, že lidé bývají překvapení dodneška. Zpočátku jsme byli klasičtí cellisté, nehráli jsme heavy metal. Rockoví muzikanti se z nás vyklubali až časem. Myslím, že lidé kromě Apocalyptiky nemají šanci něco takového vidět. Pořád jsme jedineční a pokaždé se v publiku objeví překvapené tváře.
Postupem času jste do svého zvuku zapracovali další nástroje. Proč?
Bylo to velmi přirozené. Každý nový element totiž vycházel z hudby, ne naopak. Když jsme nahrávali desku Cult, zjistili jsme, že na ni chceme přidat perkuse, protože ta hudba pak zněla lépe. Na albu Reflections jsme přidali bicí, protože se tam hodily. Pak jsme napsali nějaké písně a bylo jasné, že potřebují zpěv. Nebyly špatné, ale měli jsme pocit, že se zpěvem budou ještě daleko lepší.
Spolupracovali jste s řadou rockových hvězd. Existuje někdo další, s kým byste chtěli nahrát skladbu?
Je těžké je jmenovat, je jich totiž mnoho. Například jsme si vždy hodně přáli spolupracovat s Björk, ale ona nestála o nás. Je tu spousta skvělých jmen, některá se pokusíme oslovit pro příští album. Ale je příliš brzy je jmenovat, nemáme totiž zatím žádné písně a bez toho, abychom věděli, jaké budou, nemůžeme přemýšlet, koho pozveme. Nové album bychom chtěli vydat příští rok.