Jenže výsledek působí spíše naopak, dětský náhled na realitu je příliš vykonstruovaný, jen občas se na plátně zjeví obrázky z paralelního příběhu – pohádky o Červené Karkulce a v reálné části filmu se čmárá pastelkami, ale dál režisérka, byť výtvarnice, nezašla. Dojem svázanosti dospělostí potvrzují i dialogy Terezky s nejlepším kamarádem Šimonem, které rozhodně nepůsobí jako rozmluva dvou předškoláků.

Procházková zákoutí dětské mysli využila jen jako formu, ozvláštnění pro reálný příběh jejich rodičů, který by sám o sobě neobstál. Maminka, bývalá operní zpěvačka se cítí neuplatněná, tatínek je hodně v práci.

Hlavní postavu, která prakticky neopustí plátno, si zahrála Dorotka Dědková.Hlavní postavu, která prakticky neopustí plátno, si zahrála Dorotka Dědková.foto: Bontonfilm

A mimo tuhle úzkou rodinu se zjevuje muž z matčiny minulosti violoncellista Patrik, kterému mohutně drží palce v jeho snaze rozbít rodinné štěstí i maminčina matka. Mimochodem oceňuji, že v tomhle příběhu neodchází od krbu muž, jak by napovídaly předsudky, ale žena.

Mámu vyměnili mimozemšťani

Nicméně se znovu musím vrátit k předchozí výtce, kdyby film působil více jako výboj dětské fantazie, mohly bychom i charaktery dospělých vnímat jako dětsky zjednodušené. Tatínek je ten nejlepší chlap na světě, Patrik zlý člověk, který chce maminku unést do Japonska, a samotné divné chování mámy se dá zdůvodnit Šimonovou teorií, že ji vyměnili mimozemšťani.

Jenže tenhle konstrukt prostě nefunguje. A protože se režisérka snaží neukázat divákovi nic, co by neviděla taky sama Terezka, musí ji pořád posílat někam k nedovřeným dveřím, aby udržela svůj ústřední příběh pohromadě.

Přestože mohla být Procházková odvážnější, své řemeslo zvládla velmi dobře a její film patří k tomu lepšímu českému, co jsme letos mohli v kinech vidět. Režisérka dokázala ukočírovat jinak hlavně televizní herce Jitku Čvančarovou i Pavla Řezníčka, kteří sice postrádají širší variabilitu projevu, ale úspěšně se vyhýbají klišé. Skvělá je pak Jana Krausová v roli babičky. A také dětští představitelé působí před kamerou přirozeně a téměř nenuceně.

V závěru filmu nutí Procházkovou paralely s Karkulkou sáhnout po happyendu, který ale v rozjetém příběhu mimomanželského vztahu působí velmi nepřirozeně. Skoro by se dalo říct, že konec reálného konfliktu ze života, který nutně chceme udělat pohádkou, tak prostě musí působit.

 

Kdopak by se vlka bál
ČR 2008, 90 min.
Režie a scénář: Maria Procházková
Hrají: Dorotka Dědková, Jitka Čvančarová, Pavel Řezníček, Martin Hofmann, Jana Krausová