Taxidermia je tak unikátní film, že se mi nechce o něm nic psát a prostě vás na něj jenom poslat. Ale vzhledem k tomu, že si nějak musím zasloužit honorář za článek a že kvůli zhlédnutí tohoto filmu budete muset vyvinout jistou snahu (je u nás uváděn pouze ve třech kopiích), začnu třeba dějem, který je rozdělen na tři půlhodinová "jednání":

Nejdříve sledujeme osudy blbého vojáka Morosgoványiho, který se trochu podobá Švejkovi, ale je hubenější a když masturbuje, šlehá mu narozdíl od Švejka oheň z přirození. Tomu se během první třetiny filmu, kterou tráví (někdy v polovině 20. století) posluhováním na nějakém téměř opuštěném statku, podaří oplodnit tlustou manželku svého nadřízeného. Ve druhé třetině pak sledujeme jeho strašlivě tlustého syna, který se, už jako dospělý, za hlubokého komunismu stane šampionem ve "sportovním jedení", což je uznávaná mezinárodní disciplína, ve které jde o jedení na čas (a pochopitelně se po ní hodně zvrací).

Najde si tlustou manželku (také šampionku ve sportovním jedení), ale přebere mu ji kolega sportovní jedlík (společně se jim podaří sežrat 45 kg kaviáru za 20 minut) a přivede ji do jiného stavu. No a v poslední třetině filmu sledujeme jeho syna, který je v současnosti vycpávačem zvířat (a nejen zvířat) a stará se o svého nelidsky přecpaného tatínka, který už nemůže chodit, pěstuje doma obří kočky a polyká čokoládové tyčinky i se staniolem. Když jednou syn špatně zavře klec, jedna maxikočka se dostane ven a dojde ke katastrofě. Tolik k ději.

Pokud si pamatuji, tak jsem se v průběhu Taxidermie zasmál snad jen dvakrát nebo třikrát. Přesto jsem se bavil téměř neustále a nenudil ani chvilku. Tenhle film je opravdu unikátní a pokud jsem Borata označoval za revoluci v humoru, tak Taxidermia jde v tomto ohledu ještě dál a to, co je v ní vidět, není snad ani možno nazývat humorem. Může za to asi především mladý (32letý!) scenárista a režisér György Pálfi (který napsal a režíroval také film Škyt, promítaný u nás), ale bez viny jistě nebude ani Lajos Parti Nagy, podle jehož povídek to celé vzniklo. Kromě ohně z penisu uvidíte také litry vyzvracených potravin, sperma stříkající k obloze, vycpávání lidí, klíčenku z lidského embrya a především zástupy hodně nehezkých postav...

Někteří to možná budou přirovnávat k Fellinimu, ale podle mě je to nepřirovnatelné k čemukoliv. Ani kdybyste slavnou zvracecí scénu z Monty Python's Meaning of Life natáhli na 90 minut, neměli byste z ní takový bizarní dojem jako z Taxidermie.

Po skončení filmu jsem byl v hodně zvláštním stavu. Nejdřív jsem měl chvíli pocit, že jsem se právě probudil a všechno se mi to zdálo. Pak jsem šel na oběd a pozdě jsem si uvědomil, že nebyl dobrý nápad dát si masový krém. A pak mi došlo, že onen "humor bez smíchu", kterého je Taxidermia plná, mi hodně připomínal komiks Red Meat, a to včetně jistých konkrétních situací a postaviček. Takže pokud vám připadá vtipné toto, toto nebo toto, bude vám asi připadat vtipná i Taxidermia. Navíc ten pán na obrázcích vypadá úplně jako onen mladý taxidermista:

Je důležité uvědomit si jednu věc: V Hollywoodu by podobný film dnes za žádných okolností nemohl vzniknout, protože by stál tolik peněz, že by se nikdy nemohl zaplatit (protože by ho většina distribučních řetězců prostě odmítla promítat). Na druhou stranu jsem se domníval, že mimo Hollywood (a především v postkomunistické Evropě) by se na něj nikdy nesehnaly peníze. Nevím, kolik Taxidermia stála, ale kdyby mi někdo tvrdil, že ji letos natočil David Fincher pro nějaké velké studio, věřil bych mu.

Její "production values" jsou neuvěřitelně vysoké. Masky, kostýmy, kulisy, rekvizity, i práce se světlem a filtry - to všechno je natolik profesionální, že mě nenapadá jakýkoliv porevoluční český film, který by se s Taxidermií mohl v těchto ohledech měřit. Otázkou je, jestli čeští filmaři opravdu jsou tak chudí, nebo jestli jen neumějí své peníze správně využít.

Každopádně, Taxidermia je nejvýznamnější maďarský audiovizuální počin od "Rodiny Smolíkovy".

Obsluhoval jsem anglického krále

A teď už k filmu, o kterém se asi bude mluvit více než o Taxidermii (což je chyba) - k českému velkofilmu Jiřího Menzela "Obsluhoval jsem anglického krále". Předem opět tradiční upozornění, že jsem Hrabalův román nečetl a netuším o čem je, takže pokud vás zajímá, nakolik se film drží knihy, následující odstavce pro vás budou zhola zbytečné.

Film jsem viděl až před pár dny, poté, co se ke mně dostala minihodnocení kolegů (od "dá se to přežít" po "hrůza"), takže jsem byl připraven na nejhorší. Snad proto jsem byl první hodinu dvouhodinového filmu poměrně příjemně překvapen.

Sledujeme osudy Jan Dítěte (Ivan Barnev), který se od prodávání párků na nádraží přes pikolíka v hospodě vypracuje až na vrchního v luxusní pražské restauraci. To se odehraje v průběhu mnoha let a žádný příběh tudíž nesledujeme. Jde jen o sled nesouvisejících epizodek, odehrávajících se s mnoha skoky v onom "poetickém hrabalovském světě", kde si překrásné prostitutky úmyslně polévají prsa malinovou grenadinou, s radostí připravují nesmělé hochy o panenství a nechávají se za to od nich vylízat tak jako nikdy předtím a ozdobit květinami.

Jak říkám: Proč ne. Jen jsem měl trochu problém s tím, že Ivan Barnev nehraje moc dobře a většinu filmu není jasné, jestli je jeho Jan Dítě skutečně debil, který má zpekla štěstí, nebo génius, který má vše dobře promyšlené a hraje před odstatními idiota.

Ivan Barnev navíc příliš nemluví. Respektive, nemluví vůbec, protože když mladičký Jan Dítě otevře pusu, uslyšíme hlas Oldřicha Kaisera, snažícího se mluvit mladě. Zní to poněkud divně, ale ne tak divně, jak si myslíte. Podstatné je, že Dítě v první polovině filmu téměř nemluví a průvodce všemi jeho souložnicko-číšnickými historkami nám dělá hlas starého Oldřicha Kaisera, který nám vlastně celý film vypráví jako starý Jan Dítě, propuštěný po patnácti letech z komunistického vězení a uklizený do pohraničních lesů. Jde vlastně o podobný styl filmového vyprávění jako známe z úvodní části Parfému: Příběhu vraha, a i když to není natočeno zdaleka tak dobře, jako v Parfému, tak - jak už jsem psal - "jde to".

Ve druhé polovině filmu to ovšem začne být horší. Menzel od tohoto způsobu vyprávění ("krátké scénky, komentované starým Dítětem") upouští, nechává víc mluvit Barneva (Kaiserovým hlasem) a snaží se budovat nějaké dějové oblouky. A to jak v předválečné a válečné době, kdy se Dítě ožení s Němkou a začne kolaborovat, tak v době po propuštění z vězení, kdy starý Dítě posedává po lese a v chalupě a okukuje prsatou brigádnici, která se na něj usmívá (a to nezjednodušuji, to je všechno).

Tyto scény jsou v lepším případě značně nudné, v horším případě totálně nevydařené. Může za to jednak skutečnost, že jsme si v průběhu první hodiny nevybudovali k Dítětovi vůbec žádný vztah (je to prostě jenom divný "kašpar"), jednak to, že Barnev opravdu není moc dobrý herec a jednak scénář, který se snaží vzbuzovat emoce "jen tak ze vzduchu", aniž by předtím nějaké "zasel".

Kaiser svým vyprávěním i herectvím zachraňuje co se dá, ale když tak nad tím přemýšlím, raději, než sledovat tenhle film, bych si poslechl, jak Kaiser čte kompletní text Hrabalovy knihy. Musel jsem si znovu a znovu připomínat, že Barnev a Kaiser hrají tu samou postavu, protože jsou diametrálně odlišní a my se nedozvíme proč (nikdy nevidíme, co se Dítětovi ve vězení stalo, že se z pošuka stal rozvážným filosofem).

Kromě Kaisera je ve filmu hromada dobrých českých herců, ale většina z nich má jen pidiroličky, působící dojmem, že se díváme na zmatený dvouhodinový sestřih třináctidílného televizního seriálu. Tento dojem podporuje i lacině působící výprava (scéna požáru a zhroucení domu je vyloženě směšná, stejně jako pokusy znázornit atmosféru tehdejších měst pomocí pár starých plakátů a několika statistů). Film patří k nejdražším v historii české kinematografie, ale není to na něm příliš znát.

Čímž se vracíme k otázce: Proč to Maďarům jde a Čechům ne? Máme špatné zákony o financování kinematografie, nebo špatné filmaře?

Ale jak už jsem psal výše, pokud máte rádi literární předlohu, třeba vám bude stačit, že se to stejně jmenuje a vystupují v tom některé postavy se stejnými jmény...

Moje superbejvalka

Z filmů tohoto týdne je u této komedie nejtěžší, rozhodnout se, zda vám ji doporučit nebo ne. Natočil ji ostřílený Ivan Reitman a jde v ní o slavnou superhrdinku G-Girl (Uma Thurmanová), která se ve své "tajné identitě" (nesmělá knihovnice) zamiluje do Lukea Wilsona, který neví, že jde o superhrdinku. Protože se Uma chová jako magor a je velice žárlivá, Wilson se s ní brzy rozejde a začne chodit se spolupracovnicí (Anna Farisová), z čehož psychotická Uma doslova zešílí a rozhodne se strašně se mu pomstít. A zhrzená superhrdinka se umí mstít mnohem víc než zhrzená žena. A k tomu je tam navíc ještě profesor Bedlam, geniální zlodušský vynálezce, který je nemesis G-Girl a chce ji připravit o nadpřirozené schopnosti, protože mu kdysi na střední škole dala košem.

Moje superbejvalka (myslím film, ne moji bejvalku, ahoj Karolíno!) nestojí za moc. Je špatně zrežírovaná, má nenápaditý scénář, vypadá na hollywoodský film překvapivě lacině (triky, kulisy, supermegatrapné animované závěrečné titulky) a ani ta Uma v něm nevypadá dvakrát dobře nalíčená. Na druhou stranu, ten námět má tak obrovský komediální potenciál, že i navzdory špatné režii a línému scenáristovi ve filmu pár dobrých vtipů zůstalo. Ale opravdu jenom pár.

Další premiéry týdne

Kromě výše zmíněných má v rámci Projektu 100 premiéru ještě mnoho klasických filmů (v jedné kopii) jako Mechanický pomeranč, Na sever severozápadní linkou nebo zbrusu nový film Kena Loache Zvedá se vítr.

Téměř nesouvisející překladatelská odbočka: Vím, že za to nemůže Projekt 100, ale někdo v Ústřední půjčovně filmů nebo ještě dřív, před mnoha desetiletími, ale "North by Northwest" je citát z Hamleta a rozhodně to neznamená "Na sever severozápadní linkou". Hrdina se ve filmu nevydává na sever, nýbrž shodou okolností téměř přesně na západ (New York - Chicago - Jižní Dakota). A když už jsme u toho, "Psycho" znamená česky "magor" (myšlen Norman Bates) a čte se to "sajko", ne "psycho".

Ve zkratce...

Ve kterém filmu je nejvíc na plátně viditelných mrtvých?

Tenhle americký seriál (produkovaný Salmou Hayekovou) je mi nějaký povědomý.

Zajímavý rozhovor se Sachou Baronem Cohenem, který se konečně přestal 24 hodin denně vydávat za Borata.

A na závěr: Jeden stařičký němý filmeček.