Sám Vojtěch Pokoš tehdy utrpěl několik střelných zranění, ale také podle svých slov jednoznačně viděl, kdo střílel. „Ano, Kajínek,“ řekl Pokoš bez váhání Právu. „A byl naprosto chladnokrevný,“ doplnil.

Pak do detailů popsal celý příběh, který dodnes nekončí. Začal tím, že měl špatné tušení, už když se dozvěděl, že se podnikatel Janda vydal v doprovodu bratrů Pokošových na osudnou schůzku s Kajínkem, který si nechal říkat Lebeda.

„Janda nás ukecal, řekl, že všechno bude v pohodě. Přijížděli jsme tedy na to místo a Kajínek už tam stál a čekal a měl ruce za zády. Já jsem seděl na zadní sedačce a viděl jsem, že za těmi zády něco má. Řekl jsem to i klukům. Říkám: Štefane, šlápni na to a projeď to na tu zpátečku co nejdál. On ale říkal: To je dobré, prosím tě, co blbneš? Potom zacouval a zastavil přímo u jeho nohou, takže Kajínek stál hned u dveří řidiče a v tom začal střílet. Prostřílel vlastně celé auto.“

Doživotně odsouzený Jiří Kajínek při převozu z Valdic do Plzně

Doživotně odsouzený Jiří Kajínek při převozu z Valdic do Plzně

FOTO: PRÁVO/Patrik Biskup

Vojtěch Pokoš vyvázl živý doslova zázrakem. Dnes vzpomíná: „Já jsem vyskočil z auta, když začal střílet. Na mě pak střílel na zemi. Zachránil jsem se vlastně tím, že jsem se na té zemi točil. Dodnes nechápu některé novináře a lidi, že můžou říct, že Kajínek měl v úmyslu nechat mě naživu. To by ty kulky musel mít na ovladač, ne?“

Právě jeho výpověď může hrát důležitou roli při nynější snaze Kajínkových obhájců o další obnovu jeho procesu z roku 1998. Pokoš se totiž na rozdíl od prvního neúspěšného pokusu advokátů o nové líčení z roku 2004 rozhodl tentokrát u případného soudu o obnově procesu vypovídat. Například to, že se s Kajínkem ještě před vraždou dvakrát setkal a dobře tedy zná obličej vraha svého bratra.

V rozhovoru přiznal, že tehdy, po propuštění z nemocnice, chtěl vraha najít a pomstít se.
„V první řadě jsem si to chtěl vyřídit sám. Chtěl jsem po tom člověku jít a zabít ho sám. Ale pak jsem si uvědomil, že nevím, kdo to je, jak se doopravdy jmenuje a odkud je. Hned po tom, co nás tam postřílel, mi bylo jasné, že nic z toho, co o sobě předtím říkal, není pravda,“ uvedl v rozhovoru Pokoš, který lituje, že není trest smrti.

„Už by byl klid,“ dodal.

Jste jediný, kdo v květnu 1993 přežil s těžkými zraněními střelbu nedaleko plzeňské věznice Bory na posádku vozu, v němž seděl podnikatel Štefan Janda, váš bratr Julián a vy. Vraha jste viděl z bezprostřední blízkosti a tudíž víte, kdo vás postřelil. Kdo to byl?

Kajínek. V té době jsem nevěděl, že se jmenuje Kajínek. On se představoval jako inženýr Lebeda. Až později se projevilo, že to je Kajínek.

Jeden z Kajínkových právníků nyní znovu požádal o obnovu procesu. Dokládá to tím, že vrah musel před střelbou na vašeho bratra otevřít dveře od spolujezdce a tudíž tam zanechat otisky prstů, protože prý podle svědků neměl rukavice. Jenže Kajínkovy otisky tam policie nenašla. Kdo otevřel ty dveře?

Já jsem vyskočil z auta, když začal střílet. Na mě pak střílel na zemi. Zachránil jsem se vlastně tím, že jsem se na té zemi točil. Dodnes nechápu některé novináře a lidi, že můžou říct, že Kajínek měl v úmyslu nechat mě naživu. To by ty kulky musel mít na ovladač, ne?

Když jste se snažil uniknout a odkutálet pryč, vrah už vás pak nehonil?

Stál nade mnou a střílel do mě.

Pak vás nechal být?

Došly mu náboje. To byla první věc, která mě zachránila. Tou druhou byli kluci, kteří tam právě vjeli s autem, jež předtím ukradli tátovi. Jeden z nich pak taky řekl, že poznává Kajínka.

Vrah se tedy lekl, když uviděl jiné přijíždějící auto a...?

Utekl.

Střílel jednou zbraní?

Dvěma pistolemi, vystřílel plné zásobníky.

Více o podrobnostech případu se dočtete ve dvoustránkovém rozhovoru s Vojtěchem Pokošem v dnešním vydání deníku Právo