Srovnání západního a středoevropského populismu i stavu demokracie ale nesedí. Ano, na Západě se mění či upadají některé struktury politické demokracie, tak jak existovala ve zlatém věku politických stran a klasických politických ideologií, které odrážely společenské „cleavages“, které popsal Arend Lijphart. Zásluhou zejména moderních médií a zvyšující se komplexnosti moderních společností, které už nelze organizovat podle ideologických mustrů, je demokracie jaksi stále více „tekutější“.

Někteří politologové tento (vnitřně dynamický) stav popisují jako „postdemokracii“. Kromě klasických demokratických mechanismů, jako jsou volby, a tradičních aktérů, jako jsou politické strany, v ní stále větší roli hrají další aktéři, kterými jsou kupříkladu nadnárodní korporace, lobbistické skupiny, expertní byrokracie a nevládní organizace. Politický provoz se už neodehrává v podobě zásadních střetů různých politických filozofií, ale v podobě vyjednávání a smlouvání na různých úrovních mezi mnoha aktéry, jejichž politická životnost může být často velmi krátká.

Nastupují i nejrůznější populistické strany a hnutí s relativně krátkou životností, často reagující na krizové jevy, jako jsou současná uprchlická vlna nebo před ní problémy s evropskou integrací. Růst vlivu populistů nejrůznějšího zabarvení, ústup politiky ve prospěch expertního rozumu, či rostoucí vliv „nikým nevolených elit“ z občanské společnosti na politické rozhodování jsou jistě jevy, které nelze podceňovat, ale zároveň nelze tvrdit, že bychom byli v podobě „tekuté“ (post)demokracie svědky konce „liberálního řádu“.

Ten sice zakouší pod náporem globalizace stále větší napětí mezi legitimitou a legalitou různých rozhodnutí a zákonů, jak upozorňuje Václav Bělohradský, ale zatím se nikde na Západě nehroutí.

To, co se děje v našem „postkomunistickém“ regionu, je dost odlišné. „Postkomunistická“ demokracie se zatím nikde ve východní Evropě nestala skutečnou liberální demokracií. Politické elity v regionu na ustavení liberální demokracie aspirovaly a přijímaly za tím účelem formální kroky – od zavedení pravidelných voleb přes střídání vlád až po zavádění základních prvků liberálního konstitucionalismu.

Jenže fungování demokracie souvisí i se schopností kritické masy lidí přijmout za své určité hodnoty. A bohužel se ukazuje, že ani čtvrtstoletí nestačí na vykořenění určitých rituálů a (neliberálních) způsobů myšlení, které postkomunistické země zdědily od bývalých režimů. S tím souvisí rozšířená touha po vládě silné ruky, jednoduchých řešeních i přesvědčení, že od velmi složitého světa v éře globalizace nás může ještě pořád uchránit „ostnatý drát“.

Skluz hned tří zemí Visegrádu k samovládám populistických stran, které svoji parlamentní většinu zneužívají k oklešťování médií a dalších nezávislých institucí, je tak radikálně odlišným procesem od toho, který sledujeme v zemích, jako jsou Dánsko nebo Finsko, v nichž máme co do činění s již popsaným oslabováním či rozmlžováním klasické liberální demokracie.

V našem regionu jde spíše o znovuvynoření latentně nedemokratických a antiliberálních tendencí, které se ve velkých částech společnosti udržují, i když od roku 1989 už uplynulo více než čtvrtstoletí. I proto je dost mylné mluvit, jako to dělají někteří dnešní čeští věrozvěsti úpadku Západu, o tom, že právě náš region je jakousi „zdravou“ alternativou k údajně dekadentním a upadajícím demokraciím na západ od nás.

Náš region čelí složitější situaci: je právě nyní v bodu, kdy se v něm takříkajíc láme chleba v otázce, zda zvládne svůj přechod k modernitě – i politické. Anebo zda se ze strachu před „velkým světem“ a nároky stále více „tekuté“ (post)modernity vrátí ke vzorcům chování, kvůli kterým se v něm tak dlouho dařilo autoritářským režimům.