Článek
Hrad, premiér i ministr vnitra kritiku okamžitě odmítli jako neopodstatněnou. Jenže vysoký komisař OSN nepřichází s kritikou Česka zdaleka jako první. To kritizovali spolu s dalšími zeměmi Visegrádu už před časem někteří západoevropští politici kvůli odmítavým postojům k uprchlickým kvótám, jakož i k uprchlíkům obecně.
V září vydaly české nevládní organizace prohlášení, v němž kritizovaly Česko za to, že nedokáže uprchlíkům zajistit odpovídající ochranu. Stěžovaly si také na to, že uprchlíci jsou často údajně zbavováni svobody protiprávně, stát omezuje jejich pohyb, zabavuje jim peníze a umisťuje je do detenčních zařízení, kde jsou nehumánní a ponižující podmínky.
Později kritizoval podmínky v detenčních zařízeních ministr spravedlnosti Robert Pelikán a nespokojenost vyjádřil také ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Ozvala se i ombudsmanka Anna Šabatová, která nedávno po osobní návštěvě detenčního centra v Bělé-Jezové tvrdě kritizovala podmínky, v nichž jsou uprchlíci zadržováni. Stěžovala si mimo jiné na to, že děti žijí v zařízeních hůře než čeští vězni a jsou vystrašené z přítomnosti policie a bezpečnostní služby.
Ministr vnitra Milan Chovanec reaguje na všechny výtky opakovaně tvrzením, že Česká republika postupuje v souladu s českým právem. Na kritiku Šabatové konkrétně odpověděl, že podmínky v tuzemských detenčních zařízeních jsou humánní.
Se Šabatovou se nakonec i krátce sešel a některé věci si prý navzájem vyjasnili, zatímco v jiných se neshodli. Setkají se prý znovu, aby si kromě jiného vyjasnili, kolik žalob už bylo vlastně na Českou republiku v souvislosti se zadržováním uprchlíků v detenčních centrech podáno. Ombudsmanka tvrdí, že číslo je podstatně vyšší než to, které uvádí ministerstvo.
Ke kritice se nedávno přidala i agentura Reuters, která v rozsáhlém materiálu nelichotivě popsala českou praxi při zadržování uprchlíků. Ministr Chovanec v materiálu českou praxi hájí s pomocí již známých argumentů.
Nad celou záležitostí se vznáší nemálo otázek, ale zůstaňme u dvou. Ta první se týká opakovaných ujištění, že české orgány nedělají nic špatného, protože jen jednají v souladu s českými zákony a mezinárodním právem.
Proč ale není možné upravit české zákony, jejichž údajné pečlivé dodržování začíná přerůstat z domácích politických přestřelek (a to i uvnitř samotné vlády) v možnou mezinárodní ostudu, tak, aby odrážely praxi ve zbytku EU?
Za druhé se nabízí otázka, jak by měla v houstnoucí atmosféře okolo ČR reagovat vláda. Země je nyní pod palbou kritiků nejen kvůli zacházení s běženci, ale kritizovala ji také Evropská komise kvůli malé schopnosti vyhošťovat nelegální migranty.
Chovanec tuto kritiku poněkud bohorovně glosoval na Twitteru slovy, že prý nerozumí tomu, proč nás EU mistruje. Komise prý má špatné údaje a míchá jablka s hruškami.
Premiér Sobotka se zase ohradil proti kritice Vysokého komisaře OSN. Česko prý dodržuje mezinárodní smlouvy a v uplynulých měsících navýšilo kapacitu zařízení pro běžence, aby zlepšilo tamní podmínky. Podmínky pro umístění uprchlíků v České republice jsou prý standardní, slušné a rozumné.
Je pěkné, že jsou nejvyšší čeští činitelé v odmítání kritiky zajedno. Hrad dokonce pojal celou věc poněkud „předlistopadově“ a mluví o cílené kampani proti ČR.
Nebylo by ale přece jen lepší, kdyby se vláda nad sílící domácí i mezinárodní kritikou českého zacházení s uprchlíky zamyslela a začala se chovat vstřícněji?
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
Nejde totiž jen o uprchlíky. Zatvrzelé odmítání kritiky s tím, že nám svět zase jednou nerozumí, může postupně začít zhoršovat celkový obraz země v zahraničí. A kupříkladu pro mnohé zahraniční investory, na nichž pro změnu závisí naše ekonomika, je takový obraz docela důležitý.