KOMENTÁŘ: Rockeři jsou dobří lidé - Václav Klaus ml.

Víkend 70 let od konce zatím nejstrašnější války v dějinách prožil každý jinak. Někdo jel do Moskvy, někdo na chatu, někdo do Plzně. My jsme jeli se ženou vláčkem do Drážďan na koncert legendárních AC/DC.

Drážďany jsou pro válečné vzpomínky vhodnou destinací, protože patří k nejvíce zničeným městům vůbec. Nedlouho před koncem války (v noci na 14. února 1945) na město přeplněné uprchlíky z východu zaútočily velké svazy spojeneckých bombardérů. Na město svrhly asi 4000 tun pum, z poloviny zápalných. V důsledku vysoce koncentrovaného bombardování v krátkém časovém intervalu vznikla ohňová bouře, bylo zničeno 40 km² zástavby a mezi civilním obyvatelstvem byly způsobeny vysoké, dodnes přesně neurčené ztráty.

Jako pedagog jsem vždy razil ideu, že žáci a studenti mají hlavně hodně číst. Protože velikost knihovny odlišuje lidi vzdělané od nevzdělaných. Ke zničení Drážďan bych tedy doporučil světový bestseller Kurt Vonnegut, Jatka č. 5. Autor prožil nálet jako válečný zajatec. Velmi silný ohlas bombardování města najdeme také v Ostře sledovaných vlacích Bohumila Hrabala.

Doba je rychlá a skoro nikdo nic nečte, a tak pro stručnost alespoň foto.

Dnes se asi vyrábějí bomby o dost ničivější, a tak bych nerad viděl (patrně na rozdíl od současných válečnických nadšenců), jak by vypadala evropská města po III. světové válce.

Ale člověk nemůže pořád jen myslet na smutné věci a být pesimista. Musí se i bavit, a australská hardrocková kapela AC/DC je k tomuto účelu již asi 40 let jako stvořená. Je to takový globální Kabát. Australanům ale o dost líp tancuje kytarista (a taky ta angličtina asi má vliv :-)), což způsobuje větší tržní sílu a prodej skoro čtvrt miliardy desek. I samotný drážďanský koncert (90 tisíc lidí nebo kolik – lístek za 3000) vygeneruje čtvrt miliardy korun. Slušná fabrika. A to ani nejsou podporováni evropskými kulturními granty, v celém areálu ani na lístku není jediná reklama a koncert nepromují veřejnoprávní média půl roku dopředu. Prostě jen hrajou 40 let hard rock. Pořád stejně.

Pocit máte před koncertem trochu jako na oslavě devadesátin dědečka, protože si říkáte, že kapela dost možná vyrazila na turné naposledy. Nicméně hned po začátku na tyhle úvahy zapomenete. Nezaměnitelný zvuk kytar a energie. Hrají s neskutečnou chutí. Angus v kraťáskách vypadá tak nějak furt stejně bláznivě ve dvaceti jako v šedesáti. Tady už není moc co vylepšit  – ani to nikdo nechce.

Lidí jsou desetitisíce – od revoluce na Letné jsem tolik lidí pohromadě neviděl. A hlavně všichni jsou v neskutečný pohodě. Nikdo se netlačí, nikdo se nepere, nikdo není střízlivej, ale ani úplně namol. Po sedmdesáti letech zástupci nadřazené germánské rasy poskakují tak nějak do rytmu s námi „méněcennými“ Slovany. Tohle není Highway to hell.

Rockeři jsou dobří lidé.