Začněme Irákem. Je pravda, že neokonzervativní Bushova administrativa ospravedlnila invazi do Iráku argumenty o potřebě zničit zbraně hromadného ničení, které se nakonec nenašly. Nejspíš tedy lhala, což je neomluvitelné. A problematické také je, že k invazi neměla jednoznačný mandát Rady bezpečnosti OSN.

Je ovšem také pravda, že Sadám Husajn opakovaně porušoval rezoluce RB OSN, vraždil po tisících svoje odpůrce a použil chemické zbraně proti iráckým Kurdům. Byl to dostatečný důvod k vojenskému zásahu, nebo ne?

Ti, kdo dnes argumentují, že americká invaze Irák rozvrátila, mají do jisté míry pravdu. Američané jsou evidentně lepšími válečníky než vývozci demokracie do kulturně odlišných zemí. Představa, že se jim podaří v Iráku vytvořit vzorovou demokracii podobně jako kdysi v poraženém Německu nebo v Japonsku, narazila na reálie islámského světa. Je ovšem třeba si připomínat, že přesvědčení neokonzervativců o možném vývozu demokracie pramenilo z úspěšného vývozu demokracie Amerikou po 2. světové válce.

USA naneštěstí nedokázaly vytvořit v Iráku stabilní ekonomické a politické poměry. Hodně se připomíná, kolik nevinných civilistů přišlo o život nejen během samotné invaze, ale hlavně pak v důsledku rozvratu a nástupu teroristických skupin. Tyto oběti na životech a utrpení nemá smysl relativizovat, ale kritici by v zájmu objektivity neměli opomíjet, co předcházelo. Saddámův režim byl vskutku vražedný.

V iránsko-irácké válce od roku 1980 do roku 1988 bylo zabito více než jeden a půl miliónu lidí! Nevzrušuje to západní kritiky USA jen proto, že mrtví byli Arabové a Peršané? Desetitisíce domácích odpůrců pozabíjel v Iráku Saddám Husajn. Mnoho obětí měl i jeho útok na Kuvajt v roce 1990, který USA ukončily s řádným posvěcením RB OSN v tzv. první válce v Zálivu, po níž se stáhly spět.

Jinými slovy, když USA provedly invazi do Iráku v roce 2003, nešlo o žádný mírumilovný a stabilní ráj na zemi. A není pravda, že USA stvořily touto invazí islámský fundamentalismus. Intervence ostatně byla (i když méně než předtím invaze v Afghánistánu), sama – možná pomýleně – reakcí na teroristický útok fundamentalistů z 11. září 2001.

Fundamentalisty nestvořila ani první americká invaze v Zálivu v roce 1991. Je sice pravda, že al Kajdá se zřejmě začala formovat v reakci na tuto invazi, ale samotná al Kajdá navázala na existenci ozbrojených fundamentalistických islámských hnutí, s jejichž vznikem měly USA jen málo společného.

Když už bychom chtěli argumentovat, že islámský fundamentalismus byl vlastně stvořen zvenčí (a nikoliv tedy z důvodů, které mají spíše co do činění se stavem současného islámu a jeho problematického vztahu k západní modernitě obecně), pak k němu přispěl jak izraelsko-palestinský konflikt, tak – a to mnohem více – kupříkladu sovětská okupace Afghánistánu, která pomohla stvořit Talibán a další radikální fundamentalistické skupiny.

Americká invaze do Iráku bez řádného posvěcení RB OSN byla chyba a ještě větším americkým selháním byla neschopnost udělat z Iráku stabilní zemi, a i proto lze samozřejmě do jisté míry vinit Američany i ze současné situace v Sýrii. Rozvrat v Iráku umožnil nástup Islámského státu i v Sýrii, jakkoliv bychom mohli zároveň argumentovat, že ho možná umožnilo – podle mnohých neprozřetelně předčasné – stažení amerických pozemních sil z Iráku.

Pokud ale jde o samotný konflikt v Sýrii, jsou konstrukce obviňující opět převážně jen USA dost přitažené za vlasy. Proti diktátorovi Bašárovi Al-Asadovi povstala část syrské společnosti pod vlivem arabských jar. Ani to syrské, ani to egyptské, tuniské atd. nebylo Amerikou či Západem přímo organizováno, jisté ovšem je, že Západ musel nějak reagovat na hrozby masakrů či genocid ze strany obklíčených diktátorů.

Jak známo USA zvažovaly v Sýrii ve světle masakrů Asadových odpůrců a obrovské vlny utečenců vojenskou intervenci, ale Obama ji pod ruským tlakem nakonec „odpískal“. Rusové přitom byli proti intervenci v Sýrii zejména proto, že tam mají námořní základnu. Tisíce mrtvých na obou stranách konfliktu jim byly, zdá se, lhostejné.

Možná bychom se mohli spíše provokativně ptát, zda bylo dobře, když USA nakonec v Sýrii vojensky nezasáhly a Asada nesvrhly. S jejich pozemními silami v Sýrii by tam žádný Islámský stát dnes nebyl, a  nejspíš by nebyl ani v Iráku, protože by americké pozemní síly v Sýrii nepochybně nakonec zasáhly už jen proti zárodkům IS v Iráku.

Ještě umělejší je konstrukce vinící USA z rozvratu v Libyi. Tam se „arabské jaro“ zrodilo též bez nějakého velkého „postrkování“ ze strany Západu či USA. Nicméně když hrozilo nebezpečí, že diktátor Kaddáfí zmasakruje povstalce i s pomocí leteckých sil, vstoupila pod tlakem žádostí o pomoc ze strany libyjské opozice do konfliktu jako první francouzská bojová letadla. Letecké síly ostatních zemí se připojily později. Západní státy přitom podpořily povstalce zejména tím, že si vynutily dodržování rezoluce číslo 1973 Rady bezpečnosti OSN o bezletové zóně nad Libyí.

Argumenty rozvášněných antiamerikanistů jsou tedy opět stejně povrchní jako v případě Sýrie a částečně i Iráku. Argumentují současným rozvratem, aniž by dodali, že Kaddáfí byl masový vrah odpovědný za povraždění tisíců svých odpůrců. Současný rozvrat tak není jen dílem „neuvážené“ západní vojenské intervence, ale i předešlých poměrů.

Stejně tak, jako kritici argumentují, že se Západ pod vedením USA neměl do situace v Libyi vůbec vměšovat, mohli bychom argumentovat, že současný rozvrat souvisí s tím, že se nevměšoval dostatečně. Tedy že neprovedl pozemní intervenci a nevytvořil - poučen selháními v Iráku - stabilní vládu a poměry.