Článek
V nich se pro zachování socialismu blízkého představám roku 1968 vyjádřilo 45 procent dotázaných, pro kapitalismus jen tři procenta. O konkrétních postojích společnosti podává svědectví americký historik James Krapfl v knize Revoluce s lidskou tváří. Požadavkem doby byl „nedeformovaný“ socialismus, který se měl rovnat následující definici „demokracie + nenásilí + každý podle schopností, každému podle zásluh (ale doopravdy)“. Mezi dalšími prohlášeními zaznělo „Nechceme socialismus odstranit, ale chceme odstranit všechno, co socialismu brání“. Podtrženo sečteno, lidé chtěli něco mezi socialismem a kapitalismem. Třetí cestu, politickou svobodu, práci a sociální jistoty.
Když si současný a bývalý prezident na několika konferencích notovali, že transformace byla úspěšná, měli v oblasti politických svobod pravdu. Každý si může cestovat, kam chce, říkat, co chce, a volit z širokého spektra stran. Druhá otázka jsou ekonomická práva a sociální jistoty. Je hezké, že může člověk cestovat a pořizovat si věci v obchodech přetékajících zbožím. Problém je, když si tyto výdobytky kapitalismu nemá za co koupit. Nesvoboda politická a ekonomická od sebe nemají příliš daleko.
Ve vyjádřeních k výročí „sametové revoluce“ se hodně vzpomínalo na dobu před rokem 1989 a její negativa. Tehdejší nesvoboda je prostý fakt, který existoval a nelze ho popřít. Je zřejmé, že by se k ní lidé nechtěli vrátit. Hodně se také mluvilo o tom, že dnešní stav veřejného prostoru je neutěšený a to, co kdysi pojmenoval Václav Havel jako „blbou náladu“, nezmizelo. A že by to mohl být výsledek polistopadového vývoje. Možnost vyslovit veřejně takový názor je dobrá zpráva, která skýtá naději na nápravu nedobré současnosti.
Občané jsou v letargii stále více nedůvěřují klasickým politickým stranám a odmítají se podílet na veřejném životě. Vymlouvat se do nekonečna na komunismus a jeho dědictví je příliš snadné. Pětadvacet let od pádu bývalého režimu je dost dlouhá doba, ve které se sice nemohlo napravit všechno, ale ledacos přece jen ano. Je tedy na čase zhodnotit, do jaké míry za nynější poměry a „blbou náladu“ může vývoj 90. let, tunelování, zdiskreditování tradičních stran v korupčních kauzách, nejasné právní prostředí a nepodporování občanské společnosti. Přitom v západních demokraciích, která by nám měly být vzorem, se vůbec nezpochybňuje, že skutečná demokracie je funkční, pouze pokud mají občané sociální jistoty, funguje občanská společnost a platí právo, které je vymahatelné. Je tedy čas na udělání inventury.
Thomas Kulidakis
Vystudoval politologii a mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. Absolvoval také studium politologie a řečtiny na univerzitách v Řecku.
V komentářích se zaměřuje nejen na českou domácí politiku, Evropskou unii a oblast Balkánu.
Působí jako komentátor Českého rozhlasu Plus a publikuje v odborném tisku. V minulosti spolupracoval na mezinárodních vědeckých projektech Univerzity Karlovy v Praze a byl odborným konzultantem u některých dokumentů.
Kritické názory ze všech směrů by měly být brány vážně a neměly by být automaticky odsuzovány prizmatem laciného antikomunismu. Je to jediná cesta, jak zabránit další atomizaci společnosti a náchylnosti voličů k oligarchii, populismu jednoduchých řešení a nezájmu o věci veřejné. Komunistický experiment skončil, je daleko a my žijeme tady a teď, ve výsledku 90. let. Alternativní názor je výzvou k debatě – ne pokusem o návrat před rok 1989.