Není zatím jasné, kde a v jakém rozsahu se bude odehrávat. Představu světa bez válek nelze označit jinak než jako zbožné přání. Občanskou válku na Ukrajině nikdo nepředpokládal, a bude na nás mít vliv minimálně v oblasti negativních ekonomických dopadů. Následky války proti Jugoslávii pociťujeme dodnes v oblasti kriminality. Občanské války v Libyi a Sýrii vedou k nevítané masové emigraci Afričanů, většinou muslimů, do Evropy. Zároveň nelze přehlédnout široké spektrum jiných možných konfliktů a ohrožení.

Naši současnou armádu lze hodnotit jen obtížně. Především je za armádu označován celý resort obrany, který se skládá s ministerstva obrany a Generálního štábu. Na ministerstvu pracuje určitý počet uniformovaných vojáků s velmi různou úrovní. Někteří z nich jsou spíše dobře placení úředníci. Náčelníkovi Generálního štábu je podřízena většina uniformovaných vojáků, kterých je podle různých zdrojů aktuálně 19 827 až 21 011. To by odpovídalo velmi přibližně počtům jedné divize. V zasvěcených kruzích se však mluví o tom, že opravdu bojeschopných vojáků, které lze postavit do první linie, máme kolem 6 000. Ostatní spadají především pod různé podpůrné bojové složky.

Dále jsou zde specializované logistické a technické skupiny a základny, a v neposlední řadě odborné instituce typu ústavů, archivů, nemocnic a škol. Práci mnoha vojáků/úředníků na kmenovém ministerstvu roztroušeném na Valech, v Dejvicích a Bubenči by mohli vykonávat civilisté.

Armáda nemá praktické zkušenosti z hlediska vedení klasické bojové činnosti s výjimkou části chemiků a zdravotníků. V posledních dvaceti letech měly veškeré zahraniční mise charakter spíše operací četnictva. Z přehledu struktury bojových útvarů, zveřejněných počtů výzbroje vyplývá, že Armáda české republiky (AČR) by byla schopna bránit zhruba území o rozloze zhruba 50x50 km přibližně po dobu jednoho týdne. Poté by byla pravděpodobně zničena a poškozena větší část výzbroje a vyřazena část vojáků. Rovněž by došly některé druhy munice. Většinu složitější výzbroje bychom nebyli schopni nahradit ani opravit, protože je zahraničního původu, případně používá zahraniční díly a skupiny, které chybí i v době míru. Situace má daleko k ideálu a nevyřeší ji bezhlavé a diletantsky připravené nákupy další výzbroje.

Důležitým faktorem je možnost nahradit ztráty na živé síle. Poslední vojáci, kteří zažili opravdovou vojnu, mnohdy bez velkého nadšení, odešli do zálohy v roce 1990. Poté následovalo období krácení vojenské služby, civilní služba, ale především všeobecný pokles kázně a organizovanosti a nekonečné reorganizace. Proto většinu vojáků, kteří konali základní a náhradní službu v období 1991 až 2004 již nelze považovat za plnohodnotně vycvičené vojáky. Posledním občanům, které lze označit jako plnohodnotně použitelné zálohy je v současnosti 45 let a víc. U záložních důstojníků je to kolem 50 let a víc. Navíc se změnila většina používané výzbroje a nekonala se dlouhodobě žádná cvičení vojáků v záloze bez ohledu na hodnost a specializaci. Vyvstává rovněž otázka, zda bychom měli nejen výzbroj, ale i boty a oblečení pro vyšší počet povolaných záložníků, jestliže dlouhodobě existuje reálný problém s vystrojováním stávajícího počtu profesionálních vojáků.

Nepřehlédnutelný je rovněž propad vlastenectví. Podle nedávného průzkumu by bylo ochotno republiku bránit kolem 40 % občanů. Mnozí říkají, že i toto číslo je značně přehnané a oponují názorem: „Kdo by bojoval za nějakého Nečase, Kárla nebo Rittiga,“ případně jmenují jiné známé osoby. Popularita samotné armády je nejistá, protože její profesionální propagace a prezentace je dlouhodobě ubohá, doslova na úrovni méně kvalitních předlistopadových politických pracovníků zaměřených nikoli na odbornost a fakta, ale výrobu iluzí a podlézání. Situaci zachraňují akce pořádané na základě odborných a privátních iniciativ jako tematické dny v Lešanech (Vojenské technické muzeum), Bahna, Dny NATO, Aviatická Pouť, CIAF, Memorial Air Show, případně regionální akce kolem vojenských klubů a muzeí.

Záložáci včera a dnes

Povinnost vojenské služby se objevila v 19. století v rámci budování masových státních/národních armád. V letech následujících po vykonání základní (prezenční) vojenské služby byli vojáci povinni ze zákona nastupovat v případě mobilizace ke konkrétnímu útvaru. Délka této povinnosti byla různá. Navíc do prezenční služby byla povolávána jen část mužského obyvatelstva. V období vymezeném udanou povinností se voják v záloze zúčastnil několika cvičení. Důvodem bylo obnovení návyků a získání znalostí o nové výzbroji. Systém umožňoval postavit v krátkém čase bojeschopné milionové armády. Výjimkou v této organizaci byly Spojené státy americké a Velká Británie a neutrální Švýcarsko, jehož armáda byla postavena na kvalitně vycvičené a vojensky organizované domobraně.

V období mezi světovými válkami se systém nezměnil. Evropské armády byly v míru většinou tvořeny profesionálními důstojníky a poddůstojníky a vojáky prezenční služby. V československé armádě se její délka pohybovala v různých obdobích od 18 do 24 měsíců. Následovala zákonem stanovená doba v takzvané první a druhé záloze. Příslušníci první zálohy (věk 20 až 41 let) absolvovali čtyři vojenská cvičení. Příslušníci druhé zálohy (41 až 50 let) byli určeni k vykonávání strážní a pomocných služeb. Systém umožňoval postavit v rámci mobilizace více než miliónovou armádu, pro niž byla připravena výzbroj a výstroj. Brannost podporovaly různé organizace, především Sokol, Dělnické tělovýchovné jednoty, Orel, Masarykova letecká liga, Národní gardy (Svaz ozbrojených jednot RČS) a Československý červený kříž. Národ byl připravován na účinky leteckého bombardování a použití chemických zbraní v rámci takzvané civilní protiletecké obrany CPO od školního věku.

Praxe dvouleté základní služby (jednoleté pro většinu vysokoškoláků) a následné mobilizační povinnosti v záloze pokračovala i v období po druhé světové válce. Mobilizaci podléhaly i zdravotní sestry. Pro vyzbrojení a vystrojení záloh byly vybudovány rozsáhlé sklady výzbroje, výstroje a dalšího materiálu. Pro část civilního obyvatelstva byly vybudovány kryty a zajištěny prostředky ochrany proti zbraním hromadného ničení. Bylo to nákladné, ale zároveň to zajišťovalo práci pro nemalý počet podniků a vývojových a výzkumných pracovišť. V rámci přípravy branců spolupracovala s armádou branná organizace Svazarm. Ta umožňovala získat mnoha brancům zadarmo různé odborné znalosti, počínaje řidičským průkazem. Navíc motivovala část mladé generace k technice a sportu. Mnoho vojáků zůstávalo členy Svazarmu i po ukončení vojenské služby. Na školách existoval předmět branná výchova.

Bez ohledu na politizaci problému je třeba připomenout ještě jednu ozbrojenou složku, a to takzvané Lidové milice. Ty byly bohužel ideologicky zprofanovány, a navíc nesmyslným nasazením proti demonstrantům politicky doslova dehonestovány. Obecně se však jednalo o jednotky složené z vojáků v záloze a určené primárně k obraně infrastruktury v prostoru bydliště či zaměstnání (závody, železnice, mosty, vodárny, elektrárny).

V současné době je infrastruktura z vojenského a bezpečnostního hlediska zajištěna minimálně. Přitom je nejpravděpodobnějším cílem různých druhů útoku. Situaci do určité míry zachraňují hasiči (Hasičský záchranný sbor), zdravotníci a dobrovolní hasiči, kteří mohou aspoň eliminovat škody. Z hlediska škod vzniklých útokem, katastrof a havárií většího rozsahu nebo rozprostření jsou však jejich počty naprosto nedostatečné. Mnoho dobrovolníků jsou opravdoví nadšenci, kteří investují svůj čas i peníze. Přitom jen částečné zničení dopravní infrastruktury, datových a komunikačních sítí, zdrojů energií, vody a potravin by mělo katastrofálnější následky než vojenská porážka.

Aktivní zálohy

V současnosti disponuje naše armáda oficiálně 1 184 příslušníky takzvané Aktivní zálohy. Jedná se o necelou polovinu z tabulkového počtu 2 500 vojáků. Záložáci jsou organizováni do 14 pěších rot při každém krajském velitelství, dále 2 mechanizovaných čet, 1 tankové roty, 1 roty u 601. skupiny speciálních sil, 1 průzkumné čety, 1 záchranné čety, jednotky vojenské policie a skupiny polních kaplanů. Aktivní zálohy existují na základě zákona č. 585/2004Sb.

Základ činnosti současných aktivních záložáků položil náčelník Generálního štábu generál Jiří Šedivý organizací dobrovolných cvičení záložníků ve spolupráci s Klubem vojenské historie při Muzeu na demarkační linii v Rokycanech. Konala se v období 1999 až 2004 (přechod na profesionální armádu) ve Strašicích za postupné účasti zhruba 4 000 bývalých vojáků. V roce 2000 došlo k formování první pěší roty Aktivních záloh dobrovolných. Do roku 2004 bylo postaveno ještě několik jednotek, které se osvědčily již v rámci povodní 2002. V roce 2005 došlo k přejmenování na Aktivní zálohy. Zároveň některé jednotky obdržely historické názvy. Většina jednotek se účastní jednoho či dvou cvičení za rok, případně nějakého odborného kurzu.

Situace vypadá na první pohled idylicky, ale realita je poněkud jiná. Aktivní zálohy především trpí nedostatkem lidí. Jejich příslušníci mají dále velmi různou odbornou úroveň. Vedle vojáků, kteří zažili vojnu a různá cvičení, jsou v sestavě i osoby, které nebyly nikdy na vojně. Něco se dá získat nadšením, ale jeden nebo dva týdny cvičení za rok u nich nevytvoří potřebné návyky a znalosti. V rámci záloh jsou věkově důchodci, fyzicky a odborně použitelní záložáci, ale i mládež či naprostí civilisté oblečení do uniforem. Část výstroje a vybavení si pořizují za vlastní. Lze je označit především jako partu nadšenců, většinou s vlasteneckým myšlením. Je však naprosto nejasné, jakou by takové jednotky měly bojovou hodnotu ve válce při střetu s vycvičeným protivníkem. Naštěstí většinou nejsou určeni ke službě v první linii. Mohou se však dobrovolně hlásit i do misí. Jejich základním problémem je čas na cvičení a další akce.

V předlistopadovém Československu si nikdo nedovolil klást odpor povolávání záložáků na cvičení bez extrémně vážných důvodů. V řadě zemí mají záložáci i v současnosti silnou podporu obyvatel a rovněž jim nejsou kladeny překážky. Typickými příklady kladného vztahu k vojákům v záloze jsou USA a Británie. Přímo vzorovou zemí je Izrael, ale rovněž Švýcarsko. V našich krajích však řada zaměstnavatelů nevidí ráda, když jim zaměstnanec odchází na cvičení. Aktivní zálohy se tak stávají v mnoha případech doménou osob, které se samostatně živí, většinou podnikatelů, přičemž někteří z nich sponzorují sebe i spolubojovníky.

Podpora ze strany státu je nedostatečná. Různé nabídky daňových odpisů typu nažraného vlka a celé kozy moc nepomáhají. Přitom v krizových situacích mohou být aktivní záložáci náramně potřební, protože obvykle působí v teritoriu bydliště, zatímco vojenské jednotky jsou mnohdy daleko.

Aktivní zálohy odborně podléhají Sekci rozvoje a plánování schopností na Generálním štábu. Ta poskytuje záložákům výzbroj a techniku a zároveň spolupracuje s Výborem sdružených záloh NRFC při Vojenském výboru NATO.
Dalším zastřešujícím prvkem je Asociace záložních brigád, nezisková organizace, která je od roku 2009 součástí mezinárodní organizace záložních důstojníků CIOR. Spolupracuje s Ministerstvem obrany a Výborem pro obranu PSP ČR. Pokud by získala dostatečnou podporu ze strany státu, mohla by v období 2016 až 2018 převzít prestižní předsednictví CIOR jež soustřeďuje 1 300 000 záložních důstojníků z 34 zemí světa. V současné době probíhají jednání o tom, zda Ministerstvo obrany podpoří kandidaturu Asociace záložních brigád pro prezidentství CIORu podpoří.

Aktivní zálohy nás sice nemohou zachránit v případě velkého konfliktu v Evropě, ale mohou vykonat mnoho dobrého při ochraně státu a jeho obyvatel v různých krizových situacích. Dále mají nepřehlédnutelný vliv z hlediska vytváření kladných charakterových vlastností, vlastenectví a schopnosti obětovat se pro druhé. Zúčastňují se rovněž řady výše popsaných prezentačních akcí. Veřejnost by je rozhodně neměla přehlížet.

Za pomoc při tvorbě poněkud dlouhého článku patří poděkování prezidentovi české pobočky CIOR pplk. v záloze Arnoštu Líbeznému.