Je zajímavé je sledovat i proto, že v naší zemi, která si zažila sovětskou okupaci a ponížení i devastaci Sověty naordinovaného komunismu, je evidentně stále nemálo lidí, kteří mají o Rusku iluze.

Nikdo se asi nediví, že Rusko v jeho počínání na Ukrajině podporují čeští komunisté, kteří jsou spjati s Ruskem jakousi pupeční šňůrou. I když se Vladimir Putin zatím nijak nemazlil s ruskými komunisty, nyní je má, stejně jako ty české, na své straně, protože agresivní a expanzivní politika, kterou provozuje, navazuje na tradice, kterým komunisté rozumí. Jsou to tradice vlády silné ruky, spojené s odporem vůči „prohnilému“ Západu, které se v letech 1917 až 1990 schovávaly za marxismus-leninismus.

Nespokojenost v ČSSD

Překvapivější je, že Rusko omlouvá, když už ne přímo podporuje, i část členstva a voličstva sociální demokracie. Často slýcháváme, že předseda Bohuslav Sobotka musí čelit nespokojenosti, kterou prý v ČSSD vyvolaly tvrdé postoje  k Rusku v podání ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka.

Některá média si povšimla, že i v ČSSD jsou nejhlasitější ve své podpoře pro Rusko bývalí komunisté. Jenže podporu pro Rusko u nás nelze omezit jen na komunistickou levici a „postkomunistickou“ část demokratické levice. Činí se i někteří bývalí členové Československé strany socialistické, jako třeba Jiří Vyvadil, a také národnický, protievropský okraj české pravice, který zaštiťuje bývalý prezident Václav Klaus.

Je tedy zřejmé, že motivy pro podporu či omlouvání Ruska jsou různé: od nostalgie po komunismu či prostě vládě silné ruky přes odpor k Západu (a zejména k USA, jimž se Rusko postavilo) až k odmítání evropské integrace. V určitých kruzích také hraje roli tradiční slavjanofilství.

Ruské závazky

Konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem není samozřejmě černobílý. Jistě můžeme souhlasit s mnohými námitkami vůči způsobu, jakým byl odstraněn demokraticky zvolený prezident Ukrajiny. Jistě lze kritizovat skutečnost, že se na dění na Majdanu nabalila krajní pravice, která si vydobyla v novém ukrajinském režimu politickou roli. A dozajista je možné kritizovat způsob, jakým vede ukrajinská armáda ofenzívu proti separatistům.

Zároveň ale nelze přehlédnout, že Rusko od začátku separatistické tendence cíleně rozdmýchává a že Majdan zažehl nevybíravý a nakonec úspěšný tlak Kremlu na prezidenta Viktora Janukovyče, aby odstoupil od dříve avizovaného úmyslu podepsat asociační dohodu s EU.

Svoji anexi Krymu ospravedlnilo Rusko údajnou hrozbou krymským Rusům ze strany „fašistického“ režimu v Kyjevě. Krom toho, že se vedl spor o užívání ruštiny jako oficiálního jazyka, nikdo Rusům na Krymu neubližoval.

Později jsme se dozvídali z poradního okolí Putina, že v pozadí ruských snah na východě Ukrajiny i na Krymu jsou snahy připojit k Rusku pás území, která už od carských dob prý ruská vždy byla. Čili že jde o obnovu tradiční ruské imperiální politiky v novém hávu.

Ruský závazek chránit ukrajinskou teritoriální integritu ze smlouvy z roku 1993, na jejímž základě se Ukrajina vzdala nukleárních zbraní, byl zapomenut. Krym prý Rusku vždy patřil, takže jaképak závazky.

Postmoderní válka

Pokud jde o počínání ukrajinské armády vůči separatistům, ještě nikdo kloudně nevysvětlil, co by Kyjev měl dělat tváří v tvář dobře vyzbrojeným a evidentně v mnoha případech i dobře vycvičeným separatistům zásobovaným vojenskou technikou z Ruska a spolupracujícím s ruskými agenty, kteří obsadili velká města na východě Ukrajiny a vyhlásili tam vlastní republiky bez toho, že by proběhl nějaký srozumitelný politický proces.

Ukrajina evidentně nemá v dostatečném počtu speciální jednotky, které by mohly provádět „chirurgické“ zásahy. Jak trefně napsala americká politoložka Anne Appelbaumová, Ukrajina bojuje v „postmoderní válce“, kde je skutečným protivníkem Kyjeva Rusko, za které ovšem bojují nikoliv přímo jeho jednotky, ale jím vycvičení a zásobovaní Rusové na východě Ukrajiny, často pod dozorem ruských agentů.

Každý zásah těžkopádné ukrajinské armády ve střetu s proruskými  separatisty je pak líčen jako útok na civilisty.

Svěřovat separatistickým bojůvkám vysoce sofistikované zbraně, které mohou například sestřelovat z oblohy letadla, je ovšem – i přes „dozor“ ruských specialistů – vysoce riskantní. Zničení malajsijského letadla nad územím kontrolovaným separatisty je toho smutným dokladem.

Přijde procitnutí?

Bude zajímavé sledovat, jak se k této otřesné záležitosti postaví dosavadní čeští apologeti Ruska, které evidentně stojí v pozadí. Lze předpokládat, že jedni budou zatvrzele požadovat „více důkazů“. Co když je to jen nějaký propagandistický trik prohnaného Západu či Kyjeva?

Další budou rozvíjet složité myšlenkové konstrukce o tom, jak k tomuto zločinu „dohnal“ separatisty jen „vývoj událostí“. Nepřesvědčí je zřejmě ani nahrávky komunikace mezi separatisty a ruskými agenty, z nichž je zřejmé, jak celá tragédie proběhla. A zřejmě je nepřesvědčí ani skutečnost, že separatisté blokují přístup k místu tragédie, manipulují s troskami, okrádají zemřelé či se domlouvají s ruskými agenty, jak ukrýt černé skříňky.

Je ovšem možné, že někteří lidé konečně procitnou. Možná si uvědomí, že současná ruská politika není žádnou nezápadní cestou k politické a ekonomické modernizaci, ale navazuje na temné proudy ruské politiky už z dob carismu, kdy se v Evropě otevřeně mluvilo o ruském reakcionářství a „četníkovi Evropy“. A že navazuje i na doby komunismu, kdy nejzásadnější politikou byla Lež.

Lež o nelidské podstatě systému, o gulazích, hladomoru na Ukrajině (v němž Stalin záměrně nechal zemřít milióny Ukrajinců), nebo dokonce o Stalinově paktování s Hitlerem, na které pak Sovětský svaz krutě doplatil. Nyní Rusko pro změnu lhalo o Krymu, když tvrdilo, že perfektně vyzbrojení „zelení mužíčci“ jsou místní separatisté.

A lže nyní o východní Ukrajině, když tvrdí, že separatisty nevyzbrojuje. Je také zcela v tradicích ruské i sovětské imperiální politiky, když Putin svatouškovsky vyzývá Kyjev a  Západ, aby vyjednávaly o „mírovém řešení“ konfliktu, který vyvolal a dál rozdmýchává především Kreml.

Moskva progandisticky lže i o politickém systému na Ukrajině, který i přes výše citovaná selhání rozhodně není „fašistický“. Ba je rozhodně demokratičtější než Rusku vládnoucí klika Putinem ovládaných oligarchů, která už zničila politickou opozici a proměnila hlavní média v progandistickou kremelskou mašinérii.

Moskva tak bude jistě lhát i o osudu letu MH17, ať už se důkazů navrší třeba celé hory. Stejně jako kdysi sovětský režim nejprve vytrvale lhal o tom, proč a jak sestřelil korejský letoun pod linkovým číslem KAL 007.

I naši nejaktivnější apologetové Ruska si jistě najdou důvody, jak toto vše relativizovat. Mají na to právo, jakkoliv je to morálně pochybné.

Je ale dobré připomenout, že toto právo mají kvůli tomu, že je Česká republika součástí Západu, který je i přes všechny svoje chyby svobodný. I proto je zvláštní, že mnozí podporují současné Rusko právě proto, že v něm zase jednou mají navrch protizápadní tendence.