KOMENTÁŘ: Trapný spor o utrpení disidentů - Jiří Pehe

V České republice s Chomským polemizovalo několik komentátorů a veřejně známých osobností. Někteří, kupříkladu bývalý disident Petr Uhl, se pokoušeli v mírnějším tónu Chomského názory zasadit do historického kontextu , jiní reagovali rozezleně.

Nejdál zašel bývalý signatář Charty 77 a polistopadový  politik  Alexandr Vondra, který řekl, že absolutně nechápe, jak „antisemitské a protikapitalistické postoje tohoto nešťastníka může u nás brát někdo s respektem”. Bude-li prý svět kecům takových lidí znovu obdivně naslouchat, skončí to znovu v koncentráku nebo v gulagu.

Celý spor je poněkud trapný. Zejména proto, že se obě strany dopouštějí nemístného zjednodušování.

Chomsky má jistě pravdu, že přinejmenším v pozdní fázi komunistického systému disidenty jen málokdy potkal osud odpůrců režimu v některých jiných diktaturách, jako byly právě ty latinskoameriské, kde opozičníky nejrůznější junty často nemilosrdně likvidovaly, mučily nebo nechávaly „zmizet“.

Jenže když slavný intelektuál takové srovnání učiní, měl by věci zasadit do příslušného kontextu. Tím prvním je časová osa. V ranných fázích komunistických režimů a během stalinské éry se vraždilo masově, mnoho lidí také skončilo ve Vondrou zmiňovaných koncentračních táborech.

Porovnávat utrpení těchto obětí komunismu s utrpením obětí různých junt nedává valného smyslu. Jak bychom asi takové utrpení měřili? Počtem mrtvých, vynalézavostí mučitelů?

Chomsky má pravdu v tom, že v pozdní fázi východoevropského komunismu - někdy od šedesátých let - bylo brutální násilí používáno proti disidentům méně. I tak je ovšem těžké srovnávat. Například sovětští disidenti nebyli už posíláni do gulagů, ale často se ocitali v psychiatrických klinikách. Porovnávat tento typ násilí s otevřenou brutalitou některých latinskoamerických režimů je též dost ošidné.

Ale i kdybychom přijali Chomského tezi, zbývá doplnit další část kontextu, kterou Chomsky nezmínil. Postavení východoevropských disidentů bylo do jisté míry výjimečné prostě proto, že stáli v předních liniích boje mezi dvěma systémy v bipolárním světě.

To, že žili v zemích, které byly v rámci souboje mezi Západem vedeným USA a sovětským blokem přímými aktéry tohoto konfliktu, si přitom sami nijak nevybrali. I když  jim v 70. letech a 80. letech nehrozila ve většině případů fyzická likvidace, vyžadovaly jejich postoje značnou dávku odvahy.

Komunistické režimy se k nim nakonec chovaly méně brutálně, než se třeba některé jihoamerické junty chovaly ke svým odpůrcům i proto, že se vedla mezi oběma bloky propagandistická válka. Sovětský blok si mohl s postupem času stále méně dovolit zjevné násilí. Mluvit ale o nějakém „protěžování“ disidentů, jak to činí  Chomsky, je dost nepatřičné.

Podstatné také je, že souboj se sovětským blokem, v němž hráli roli i oni údajně protežovaní disidenti, vedl nakonec k jeho porážce a konci studené války, což svým způsobem pomohlo i lidem v zemích, jako byly různé latinskoamerické diktatury, které v době vrcholícího konfliktu mezi dvěma supervelmocemi zůstávaly stranou pozornosti. Není náhoda, že se lidsko-právní situace výrazně zlepšila i v těchto zemích poté, co se zhroutilo sovětské impérium.

Bylo by přitom naprosto cynické třeba jen naznačovat, že se disidenti v komunistických zemích svým odporem proti autoritářskému systému jaksi nepřímo podíleli na tom, že kupříkladu v latinskoamerických zemích se s disidenty zacházelo leckde brutálněji. Stejně cynické je tvrdit, že prý měli pocit, že  jsou výjimeční, protože jsou ti jediní utlačovaní na celém světě.

Abychom Chomského nachytali takříkajíc na švestkách , stačí si přečíst vyjádření Charty 77 k porušování lidských práv mimo hranice komunistického bloku, jak ve svém textu k jeho sporu s Vondrou upozornil kupříkladu Petr Uhl. Navíc boj s autoritářským režimem se vždy v prvé řadě vede doma, a východoevropští disidenti neměli k informacím o tom, co se opravdu děje třeba v některých latinskoamerických diktaturách o nic lepší přístup než zbytek společnosti u nás.

Podstatné také je, jak chápeme „výjimečnost“ východoevropských disidentů. Pokud bychom přijali Chomského tezi, že se tito disidenti cítili být výjimeční, protože si snad mysleli, že jsou nejvíc utlačovaní na světě, pak by si taková výjimečnost zasloužila záporné znaménko.

Budeme-li ale chápat výjimečnost východoevropských disidentů tak, že právě oni byli v opozici ve zemích, kde se svým způsobem rozhodovalo o budoucnosti světa, pak výjimeční skutečně byli. Není divu, že jim Západ věnoval větší pozornost.

Je bohužel pravda, že zejména USA si vybíraly jako spojence proti sovětskému komunismu často i nechutné režimy, které svoje odpůrce vraždily, ale za to nenesou vinu tehdejší disidenti ve Východní Evropě.

Otázkou ovšem dodnes je, zda tato oportunistická spojenectví s různými juntami, nad jejichž počínáním vůči odpůrcům doma přivíraly USA oči, byla skutečně „strategicky“ nevyhnutelná.

Jisté je, že existence těchto vražedných režimů, často v pozicích amerických spojenců v  boji s komunismem, poněkud relativizuje tehdejším Západem vyhlášený „boj za lidská práva“, protože lidská práva se v souboji supervelmocí evidentně neměřila všude stejně. Pokud chtěl Chomsky svým zjednodušujícím výrokem upozornit na tuto stránku věci, není třeba ho odsuzovat jazykem, který použil Vondra.

V koncentráku  či gulagu lze totiž „znovu skončit“ různými způsoby, a  nemusí to být zrovna návrat komunismu.  Nebezpečný je v tomto směru každý extremismus, včetně toho názorového. Právě u něj začíná pokaždé cesta do pekel.