Článek
Problémy naší armády mají hlubší historii. Podařila se jí polistopadová transformace i rozdělení armády. V té době byly v Institutu pro strategická studia vypracovány scénáře jejího dalšího vývoje. Jedna z variant počítala s postupnou profesionalizací při zachování krátkodobého výcviku pro mladou generaci. Ministr obrany Antonín Baudyš na návrhy reagoval tím, že ústav rozpustil. Deset let poté se počty armády snižovaly, neustále se reorganizovala, prostředky byly vynakládány neefektivně a výzbroj stárla.
Po našem vstupu do NATO se armáda na základě politického rozhodnutí profesionalizovala, ale dnes jsme bez vycvičených záloh.
V tu dobu stály proti sobě dvě koncepce. Jedna představovaná tehdejším stínovým ministrem obrany za ODS Petrem Nečasem, který prosazoval expediční model armády, což se i stalo. Podstatná část bezpečnostní komunity chtěla mít armádu obrannou, která by zároveň byla schopná vysílat jednotky do misí; tuto koncepci podporoval i bývalý prezident Václav Klaus.
Při nástupu vlády Mirka Topolánka se zájem o armádu vytrácel, což se projevilo i následně ve snižování vojenského rozpočtu v podstatě na polovinu. Nelze však svalovat vinu jen na financování. Za téměř čtvrtstoletí po listopadu 1989 dostala armáda při inflačním přepočtu dva bilióny korun. Zatímco při rozdělení měla hodnotu dvanácti ročních vojenských rozpočtů, nyní má hodnotu jen současných dvou.
Na stavu armády se vážně podepsal personální výběr ministrů obrany. Od našeho vstupu do NATO před patnácti lety máme již jedenáctého ministra obrany a možná jsme v rámci Aliance držiteli historického rekordu s osmidenní ministryní obrany. Smutnější ovšem je, že několik ministrů bylo pro hospodaření resortu vyslýcháno a na dva ministry bylo dokonce podáno trestní oznámení.
Nejhorší, co by se mohlo stát, je, že by se následující diskuse zredukovala na nutnost zvýšení rozpočtu. Tomu se asi nevyhneme. Rozhodující je však strategická představa o tom, jak má naše armáda vypadat. A pokud se v hodnocení NATO o stavu naší armády objeví věta, že „současný stav vyžaduje komplexní přepracování obranných plánů a má za následek zpoždění rozvoje armády“, mělo by být hlavně politickému vedení země jasné, jaký úkol ministrovi obrany vydat.
O autorech
Miloš Balabán
Bezpečnostní analytik, od roku 2005 vede Středisko bezpečnostní politiky Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK Praha. Primárně se zabývá problematikou české a evropské bezpečnostní politiky. Publikuje v deníku Právo a v odborných časopisech se zaměřením na bezpečnostní politiku.
Antonín Rašek
Původní profesí voják, který současně vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor filozofie a historie. Po 21. srpnu 1968 byl z armády propuštěn, rehabilitace se dočkal po listopadu 1989. Stal se civilním náměstkem ministra obrany a ředitelem Institutu pro strategická studia. Spolupracuje se Střediskem bezpečnostní politiky UK. Je autorem devatenáct románů.
Rasmussenova návštěva tak bude mít význam za předpokladu, že se na tvorbě bezpečnostní, obranné a vojenské strategie bude podílet i naše nejvyšší politické vedení. Vzhledem k volbě nového prezidenta i ustavení nové vlády, jsme na začátku této cesty. Zatím nás nemůže překvapit, když prezident a předseda vlády mají o jednotlivých agendách této tematiky rozdílné představy, například pokud jde o vyslání vojsk NATO na Ukrajinu v případě rozšíření konfliktu. Kdyby ovšem rozdíly v postojích trvaly nadále, byl by to již problém s mezinárodními důsledky.