Článek
Vedle Mali může být Středoafrická republika dalším teritoriem v Africe, kde budou působit naši vojáci. Je to v souladu se zvýšeným zájmem EU o pomoc při zajišťování bezpečnosti na tomto kontinentu, kde existuje celá řada vnitřních i přeshraničních konfliktů. Africká nestabilita přitom může negativně ovlivňovat evropskou bezpečnost, např. migračními vlnami. A samozřejmě, že Evropané nemohou být lhostejní vůči masivnímu porušování lidských práv a velkým obětem civilistů, což je bohužel doprovodným znakem všech afrických konfliktů.
Rozhodování o vyslání vojáků do mise OSN ve Středoafrické republice přesto nemusí být jednoduché. Závisí na jejím rozsahu, pokud se ale počítá v celé misi s až dvanácti tisíci vojáky a policisty nebude asi jen symbolická. Podstatné je ovšem něco jiného. Naše armáda aktuálně končí dlouholetou misi v Afghánistánu a v rámci „deafghanizace“ armády se mohlo počítat s obdobím, které jeden náš vysoce postavený diplomat charakterizoval jako „méně zásahů a více tréninků.“ Má to svoji logiku, ovšem bezpečnostní situace ve velmi blízkých i vzdálenějších regionech ukazuje, že armáda si vydechnout jen k „tréninku“ nebude moci. Ukrajina nám ukázala, že konflikty se mohou vyvíjet s překvapivou dynamikou a kdo s tímto faktorem nepočítá, může být nepříjemně zaskočen.
V politické diskusi o našem dalším vojenském nasazení v Africe je tak nezbytné vznést zásadní otázku: Existuje dlouhodobá strategie mezinárodního společenství, v daném případě reprezentovaného EU a OSN, jak řešit konflikty vyvěrající z dlouhodobých mezietnických, politických a ekonomických sporů, která je založena na důkladné analýze vnitřních politických poměrů panujících v afrických zemích, resp. složitých vztahů mezi nimi? Že musí jít o strategii kombinující vojenskou, rozvojovou a humanitární pomoc je zcela zřejmé.
Miloš Balabán
Bezpečnostní analytik. V letech 2005 až 2019 vedl Středisko bezpečnostní politiky Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. V současnosti působí v z.s. Pražská bezpečnostní konference.
Zabývá se problematikou české a evropské bezpečnostní politiky, procesy transformace globální moci a vlivu, rolí nezápadních aktérů v globální politice. Spoluautor publikací Kapitoly o bezpečnosti, Bezpečnostní systém ČR: problémy a výzvy, Nezápadní aktéři světové bezpečnosti, Strategické trendy globálního vývoje.
Po zkušenosti z afghánské mise, kdy analýza ani dlouhodobá strategie zjevně při jejím zahájení neexistovaly a výsledek tomu odpovídá, je taková otázka zcela na místě. A nezapomínejme také na to, že se vydáváme na kontinent, ve kterém byly hranice států často určovány evropskými koloniálními mocnostmi z hlediska jejich zájmů a bez ohledu na etnickou, náboženskou, či ekonomickou provázanost jednotlivých území. Podobně jako v případě „darovaného“ Krymu Ukrajině Nikitou Chruščovem…