Sociálně slabé rodiny tak sráží na dno nejen neochota pronajímatelů bytů, ale i přísná pravidla poskytování státní pomoci.

Přitom z právního hlediska jde o problém naprosto zbytečný. Podle §10 odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel) totiž platí, že „z přihlášení občana k trvalému pobytu nevyplývají žádná práva k objektu uvedenému v odstavci 1 ani k vlastníkovi nemovitosti“. Tudíž údaj o trvalém pobytu nikomu žádná práva k nemovitosti ani k jejímu vlastníkovi nezakládá.

„V žádném případě není ani možné z důvodu trvalého pobytu nájemce o byt jakkoli přijít,“ potvrdil Právu brněnský právník specializující se na problematiku nájemních smluv.

Přesto značná část pronajímatelů na svém postoji trvá, a žene tak celé rodiny do dluhové pasti.

„Je v tom opatrnost. Dopředu nevíte, koho si tam berete. Dejte mu trvalé bydliště a budete mít problémy jej dostat z bytu. A pak… pokud má u vás trvalé bydliště a nadělá dluhy, přijdou exekutoři a vybílí vám byt. A vůbec se nebudou zajímat o to, že ty věci jsou vaše. Prostě je to adresa trvalého bydliště dlužníka a máte smůlu,“ vysvětlil důvody jeden z pronajímatelů bytu.

Bydlí, platí, adresu nemají

Bezvýchodnost rodin, které bydlí prakticky v právním vzduchoprázdnu, dokresluje případ ženy z Břeclavi, pro kterou je pomoc nedostupná.
V pronajatém bytě, za který řádně platí, nemá trvalé bydliště, a tak je pro ni příspěvek na bydlení nedosažitelný.

Ten je svázán právě s evidencí trvalého pobytu. Matka dvou dětí z Břeclavi, jejíž jméno redakce zná, je od srpna minulého roku na nemocenské.
Sazba pobírané nemocenské dávky je 306 korun denně, tedy zhruba devět tisíc korun měsíčně. Na straně příjmů má ještě alimenty dva tisíce korun a přídavky na dítě 1310 korun.

Tříčlenné rodině se tak sejde doma za měsíc přibližně dvanáct tisíc pět set korun, přičemž jen za bydlení vydá sedm tisíc čtyři sta korun.

„Matka se byla informovat, jestli nemáme šanci alespoň dočasně získat příspěvek na bydlení, ale řekli jí, že nikoliv. Nemáme nárok, protože v tomto bytě nemáme trvalé bydliště. Nájemní smlouva ani doklady o řádném placení na tom nic nezměnily. Prostě tam nejsme hlášeni jako trvale bydlící,“ řekla dcera ženy, která o potížích rodiny informovala Právo.

Přitom smlouva stačí

„Přestože jsme problematiku těchto dávek mezitím předali do kompetence úřadu práce, můžu potvrdit, že informace, které ta paní získala, jsou správné. Příspěvek na bydlení je skutečně podmíněn trvalým bydlištěm. Úřednice nepochybila,“ potvrdil Zdeněk Janíček z odboru sociálních věcí břeclavské radnice.

Právem oslovení právníci uvedli, že institut trvalého pronájmu neexistuje. Jen trvalý pobyt. A tady je další zádrhel. Podle výše uvedeného zákona (§10 ­odst. 6) stačí totiž k ohlášení trvalého pobytu pouze to, že nájemce předloží matrice nájemní smlouvu, a příslušný úřad o tom musí následně vyrozumět vlastníka.

Postupy matrik se však liší a některé pro jistotu vyžadují souhlas pronajímatele s úředně ověřeným podpisem anebo potvrzení pronajímatele o souhlasu s trvalým pobytem nájemce na tiskopisu k ohlášení trvalého pobytu nájemce, což učiní přímo před matričním úředníkem. Pro mnoho rodin, včetně té z Břeclavi, je to nedosažitelné právo.

„Pokud bychom si tam zřídili trvalý pobyt bez vědomí vlastníka, mělo by to jednoznačný efekt – konec pronájmu. Naše situace je tedy patová. Na vlastní bydlení nemáme, byt jinou cestou než pronájmem od soukromé osoby je pro nás v podstatě nedostupný. A pomoci se nedovoláme,“ zhodnotila neúspěšné martyrium, které asi znají i mnohé další rodiny, mladá dívka.