Růžena H. z Týna nad Vltavou dluží Františkovi K. z Hluboké nad Vltavou třicet tisíc korun. Došlo to ale za dva a půl roku tak daleko, že její ideální polovina domku jde do dražby za dvě třetiny ceny stanovené znalcem, který její vlastnický podíl odhadl na 367 tisíc.

Na původně třicetitisícovou pohledávku se přitom stále nabalují další částky, jako jsou několikatisícové úroky z prodlení pro věřitele, soudní výlohy a odměna pro exekutora Vyžrala.

Jako po másle

V dalších jiných běžných případech, v nichž jde o mnohem menší částky, je zřetelně vidět, jak náklady na soud, exekutora a právníky specializované jen na vymáhání výrazně překračují původní dlužnou částku. A přitom je vše automatizované, rychlé, efektivní.

Patrné je to například ze stránek jisté českobudějovické firmy, která, jak už i z jejího názvu vyplývá, se zaměřuje právě na platební rozkazy. Ke každému ze stovek úspěšně vyřízených případů dlužníků, je připojených pár dokumentů ve formátu pdf.

Soudy po celé ČR jsou těmito návrhy od takovýchto specialistů doslova zavaleny. Jede to totiž jako po másle a vyplatí se elektronicky žalovat i desetikoruny. Konkrétní případ může každý veřejně sledovat na stránkách firmy, kam navěšuje soudní rozhodnutí o konkrétních lidech, jak to jde rychle a bez zádrhelů.

Předpoklad viny

Je-li totiž formálně, papírově, vše v pořádku, soudy se elektronickým návrhem na platební rozkaz detailně nezabývají, dokonce ani nesmí zkoumat, zda už není pohledávka třeba promlčená, aby žalovanému nenapovídali, a takové rozkazy vydávají jako na běžícím pásu.

Je zcela na odsouzeném dlužníkovi, aby se případně bránil, a to rychle, protože nepodá-li do patnácti dnů odpor, má se za to, že je to bez pochyb, musí zaplatit, a když tak neučiní, nastupuje jeden ze zhruba sto padesáti exekutorů.

Dluh: 8500 Kč, strhněte: 31 300 Kč

Ukázka za stovky jiných: firma „Platební rozkaz“ podala návrh na elektronický platební rozkaz na Marii H. kvůli pohledávce 8500 korun. (Právě takové pohledávky tyto vymáhací právnické firmy často skupují ve velkém od telekomunikačních operátorů, bank, pojišťoven, energetiků.)

K tomu už ale naskočily náklady soudního řízení ve výši 9900 korun a ještě náklady oprávněného v exekuci (firma Platební rozkaz) a náklady exekuce ve výši 12 900 korun.

Původní dluh osm a půl tisíce se tak navýšil o 22 800 korun na 31 300 korun.

V tomto případě to šlo ráz na ráz, mnohem rychleji než dražba na polovinu domu, protože „soudní exekutor přikazuje peněžnímu ústavu (bance), aby od okamžiku doručení exekučního příkazu z účtu povinného (dlužnice) nevyplácel peněžní prostředky.“

A dále bance přikazuje, aby tyto částky z účtu odepsala a připsala je na účet soudního exekutora Pavla Vyžrala.

Právě na těchto běžných a v podstatě ničím nevybočujících případech je vidět, jak je vymáhání dluhů za běžnými lidmi v Česku účinné a že kdyby teoreticky všechny domácnosti své dluhy po splatnosti naráz uhradily, stovky právníků a exekutorů by si musely hledat jinou práci.

Není pak ani divu, že když se ukáže, že zrovna daný člověk dluh nezpůsobil, třeba proto, že mu ukradli před lety občanku a někdo na ni jezdil ve městě na černo, už se nikomu, tedy exekutorskému úřadu, dopravnímu podniku nebo tomu, kdo pohledávku koupil, nechce exekuční mlýnici zastavovat.