Stojí za tím zdokonalení posudků mentálních postižení a širší posuzování vlivů na vývoj dětí. Ze statistik ministerstva školství vyplývá, že mezi lety 2005 a 2009 se počet dětí s mentálním postižením pohyboval mezi 2,93 a 2,96 procenta z celkové populace ve školách. Pak ale jejich počet začal klesat a v roce 2014 jich bylo zaznamenáno jen 1,84 procenta. Tedy zhruba 17 tisíc z 900 tisíc dětí na základních školách.

Česko se tak přiblížilo mezinárodnímu průměru, který je 1,83 procenta. To zmapovala analýza 35 studií z různých částí světa, již provedl Pallab Maulik z Oxfordské univerzity.

Počty dětí s těžšími mentálními vadami se příliš nemění, ale výrazně ubývá diagnóz lehkého mentálního postižení u dětí, kterých se má týkat program začleňování do běžných škol (inkluze), což mezi některými rodiči budí vášně.

V roce 2009 jejich podíl mezi školáky činil 2,38 a o pět let později už jen 1,55 procenta. Jde o děti, u kterých bylo naměřeno IQ mezi 50 a 69 body. Jenže často se také jednalo o sporné případy. Podle Kláry Laurenčíkové, předsedkyně České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání, se zlepšily postupy, při nichž se lehké mentální postižení určuje.

Test nemusí stačit

Česká školní inspekce podle ní začala psychologická poradenská zařízení kontrolovat.

„Občas dospěla k tomu, že nebyla diagnóza opřená o kvalitní vyšetření. A je obava diagnózu vydat unáhleně. Stále víc pracovníků si uvědomuje, že se dítě sice může projevovat jako mentálně postižené, ale nemusí to ještě znamenat, že to postižení skutečně má,“ řekla Právu Laurenčíková.

Inteligenční testy totiž často mapovaly zejména to, jaký vklad pro dítě měla jeho rodina či dosavadní zkušenost, ale neodhalovaly kompletní intelektové schopnosti dítěte a jeho možnosti uplatnění v životě.

Zejména v ghettech, kde žijí převážně Romové, nebylo podle Laurenčíkové vzdělání vnímáno jako priorita. Takže pokud doma děti neměly pastelky, tužky, ­knížky a v rodině se mluvilo romským dialektem, tak děti u zápisu do školy prokázaly nevyvinutou slovní zásobu, neznalost češtiny, omezenou grafomotoriku. Neuměly pojmenovat obrázky nebo déle udržet pozornost.

Záleží na poradnách

Děti tedy vykazovaly známky lehkého mentálního postižení, ale v těchto případech je možné handicap vymazat. Nutné je pouze dítěti pomoci, třeba asistentem, a časem se může zařadit mezi vrstevníky v běžné škole. A k tomu má inkluze mířit.

Dřív byly tyto děti posílány do praktických škol, kde se na ně kladly omezené nároky, ale pak neměly ani nárok na lepší školy a mnohdy nedosáhly ani na výuční list. Nízká kvalifikace je pak odsoudila k věčné evidenci na pracovním úřadu.

Jak popsalo Právo minulý týden, děti s lehkým mentálním postižením se také daří stále častěji integrovat do běžných škol. Cílí na ně podpůrná opatření v rámci inkluze. Jde však hlavně o děti, jejichž stav se může zlepšit.

Záležet bude na citlivém posouzení v pedagogicko-psychologických poradnách nebo speciálních pedagogických centrech, která vydávají doporučení, zda je vhodnější vzdělávání v běžné škole, nebo speciální.

Pět poruch na třídu

V poslední době se ale zvyšuje počet diagnóz poruch učení (např. dyslexie, dysgrafie, dyskalkulie) a chování (porucha pozornosti, hyperaktivita). Za tím stojí fakt, že školy a rodiče jsou o poruchách informováni a častěji posílají děti k psychologům.

Díky diagnóze si pak mohou nárokovat zvláštní zacházení. Rodiče si mohou ulevit, že špatné známky nejsou kvůli lenosti nebo jejich vlastní neschopnosti, ale vinou poruchy. Také popisy poruch se upřesňují.

Nejeden učitel má dnes ve třídě třeba hned pět dětí s nějakou diagnózou, tedy zhruba pětinu. Ministerstvo v rámci inkluzivního vzdělávání počítá s tím, že tyto třídy budou moci zmenšit své kolektivy až na 17 dětí. Na každého žáka s poruchou by se také měly zvýšit státní výdaje, za které by si škola mohla zaplatit asistenta.