Kauzu odstartovala v květnu 2014 odpověď Jana Veleby na jeho profilu na webu Parlamentní listy. Tazateli Veleba uvedl jako příklad „minivýběru z grantů vědců lobbujících pro divočinu a týkajících se Šumavy, kůrovce, rozpadu, výchovy mladých přírodovědců“ desetibodový seznam konkrétních výzkumů a jejich finančních objemů.

KOMENTÁŘE DNE:

Rozvrácená společnost? - Nad důsledky migrační krize se zamýšlí Thomas Kulidakis - Čtěte zde >>

U nich byla jména žalujících – profesora Přírodovědecké fakulty UK Pavla Kindlmanna, profesora přednášejícího na UK Jakuba Hrušky a profesorky Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity Hany Šantrůčkové.

Vědců se dotkla i pasáž: „Neznám žádný jiný vysokoškolský obor, jenž by získával tak obrovské dotace na postdoktorandská studia, osvětu a základní výzkum – motivace přírodovědců rovná se peníze, docentury, profesury.“

Šlo i o granty

Podle vědců Veleba výrokem vyvolal podezření, že jim slouží peníze z grantů k osobnímu prospěchu. Většina grantů se totiž ani Šumavy netýkala. Samotné odpovědi na otázku Veleba věnoval minimální prostor, většinu využil k pošpinění oponentů v názoru na dění v Národním parku Šumava.

Samosoudkyně Jana Homolová v rozsudku konstatovala, že si Veleba pravdivost svých tvrzení neověřil a celkové vyznění výroku bylo nepravdivé a urážlivé.

„Senátor se nás snažil vyšachovat z dění kolem Šumavy, a když toho nebyl schopen argumenty, zvolil pošpinění,“ uvedl profesor Kindlmann.

Jan Veleba naopak o odvolání uvažuje, hodlá se poradit se svým advokátem. „Byl jsem vyslechnut až dnes a působí to na mě, že to bylo vypracované dopředu,“ uvedl.