Po studiu Jana pracovala v nemocnici, pak v domově seniorů, ale po dvou letech se opět vrátila k dětem. V kojeneckém ústavu v Krči poznala, jak neuvěřitelně náročná je péče o batolata.

„Přes den jsme byly dvě na čtrnáct dětí, ale přes noc tam zůstávala jedna ošetřovatelka. Po takových službách jsem si vždy oddychla, že jsme to všichni přežili. Batolata spala v postýlkách, ze kterých mohla lehce vylézt, některá se probouzela, dalším jsem pomáhala s ranní hygienou v koupelně a další už byla v herně. To jsem vydržela tři roky a pak jsem zaslechla, že existuje Klokánek,“ popisuje události z roku 2004 matka dvou dnes už dospělých dcer.

Klokánek: problémy už v roce 2008

Tehdy byl Klokánek v ústavech zakázané slovo. Ale Jana se nenechala odradit a šla se tam podívat sama. S nadšením k nim pak ihned nastoupila a pracovala v Klokánku jedenáct let.

„Rozdílu mezi dětmi jsem si všimla hned. Kdokoliv přišel do herny do ústavu na návštěvu, byl rázem dětmi obklopen. Všechny děti by byly schopné ihned s kýmkoliv odejít. Tak žíznivé byly po vztahu, který ve skupině nepoznaly. Když jsem přišla poprvé do bytu v Klokánku a děvčátko vyzvala, aby si šlo pohladit kožešinu na kabátu, natáhlo ke mně sice ruku, ale druhou se ještě před tím ovinulo pevně kolem klokánkové tety,“ vzpomíná paní Jana.

Ta vychvaluje pionýrské doby Klokánků, kdy sice na nic nebyly předpisy a návody, ale všichni byli nabiti energií dělat vše co nejlépe. Ekonomická situace Klokánků byla podle ní zlá už v roce 2008, kdy se dozvěděla, že jedno lůžko v Klokánku je ztrátové zhruba o 100 tisíc korun.

„Ze své pozice vedoucí jsem nemohla unést, že lidé, které práce těší a kteří odvádějí dobrý výkon, odcházejí pracovat jinam, protože prostě nemají za co koupit jídlo domů,“ komentuje finanční potíže Klokánků Jana, která jeden z nich vedla.

Dva dny po kurzu dostala miminko

Jana se rozhodla absolvovat kurz pěstounské péče a jen dva dny po vyřízení všech formalit jí zazvonil telefon, aby si přišla pro miminko do porodnice u Apolináře.

Nyní jako krátkodobá takzvaně profesionální pěstounka čeká na rozhodnutí soudu, zda Tomášek, kterému je už sedm měsíců, půjde do dlouhodobé pěstounské péče, nebo bude adoptován.

„Je to mé první dítě a je jasné, že až bude muset odejít, tak to obrečím. Politici říkají, že se na svěřené děti nesmíme vázat. Ale jsou to pitomci. To samozřejmě nelze. Zvláště když dostanete miminko, milujete ho od prvního dne. Takže to bude těžké, ale musíme to zvládnout. Jen je šílené, jak dlouho to rozhodování soudu trvá. Matka Tomáška viděla jednou a pak už se neozvala. Ale k soudu bude mít možnost se dostavit několikrát. Až pak se rozhodne. Jenomže tomu miminku to strašně letí,“ upozorňuje profesionální pěstounka.

Vyjádřila se i k nařčení, že pěstounství je výdělečný byznys. „Být pěstounkou je má práce, můj měsíční plat v čistém je 15 800, plus na miminko dostáváte příspěvek na výživu 4500 korun. Ovšem jen vybavení, než jsme si Tomíka s manželem přivezli, nás vyšlo na 30 000 korun. Je možné si taky požádat o rodičovský příspěvek, který pobírám ve výši 3600 korun,“ vyjmenovává Jana své příjmy.

Pěstounská péče

„Po mých zkušenostech mohu jednoznačně říci, že tu nejlepší péči dá dítěti pěstoun. Ale zachování Klokánků je důležité. To ony jsou tu jako okamžitá pomoc. My děti v noci přijímat nemůžeme. Navíc není moc pěstounů, kteří by si vzali tři a více sourozenců. A právě takových ze sociálně slabých rodin je v Klokáncích nejvíc,“ je přesvědčena Jana.

Podle zákona k sobě musí mít každý pěstoun i takzvanou doprovázející osobu. Po této úpravě zákona se vyrojilo mnoho neziskových organizací, které nabízejí podporu, vzdělání, ale i kontrolu nad pěstouny. „V Praze jsou tři. Já si vybrala organizaci Dobrá rodina. U nich procházím kurzy a semináři. Kdyby byl jakýkoli problém, mám paní od nich 24 hodin na telefonu. A jednou za dva měsíce mě jezdí navštěvovat,“ popisuje fungování systému pěstounka.