Článek
„Když sledujete, jak děti například zametají listí, vidíte, že koště a lopatu drží prvně v životě v ruce a znají je především z filmových pohádek,“ řekla Právu padesátiletá učitelka.
Manuální práce současné náctileté navíc ani příliš nebaví a po kariéře uznávaného a vyhledávaného řemeslníka příliš netouží. Podílí se na tom i přezíravý vztah nynější společnosti k lidem, kteří se živí manuální prací. Kdo nejezdí do práce drahým autem v bílé košili, neznamená na společenském žebříčku pro řadu lidí téměř nic.
Manuální šikovnost náctiletých obecně klesá, shodují se pedagogové základních škol, mistři učebních oborů i jejich první zaměstnavatelé. I proto řada učňů vůbec neukončí studium svého oboru. Prostě nejsou schopni zvládnout nároky řemesla. Znalost práce na PC totiž v řemesle nestačí.
Naši žáci umějí zatlouci hřebík, pilovat, hoblovat, pracovat s kovem.
„Srovnávat šikovnost a manuální zručnost současné mladé generace a generací předchozích je z několika důvodů dosti obtížné,“ říká ředitel pražského SOU Ohradní Karel Dvořák. „Já sám jsem měl ve škole dílny a pozemky, kde jsme se seznámili a prakticky si vyzkoušeli pilování, práci se dřevem atd. Dnešní pracovní vyučování je jiné. Táta mě navíc bral ke všemu, co doma montoval a kutil. To dnešním patnáctiletým chybí,“ dodává.
Přitom zručné pracovníky zoufale hledají velké i malé firmy, které jsou za šikovné řemeslníky připraveny dobře zaplatit. Firmy se o zručné fachmany přetahují.
Chybí praxe
Svůj podíl na tom, že pro řadu dospívajících je problém přitlouci hřebík, má také to, že rodiče nezapojují děti do domácích prací, nekutí společně s nimi.
„V řadě rodin navíc chybí otec. Buď jde o neúplné rodiny, nebo o rodiny sice kompletní, kde je však otec tzv. nepřítomný. Je stále v zaměstnání nebo má jiné zájmy než něco naučit svého potomka,“ upozorňuje socioterapeutka Martina Hronová.
„Děti se nedostanou k manuální práci ani doma, ani ve škole. Vliv má i to, že stále méně středoškoláků chodí na brigády, kde by manuálně pracovali a také se lecčemu naučili. Dětem chybí znalost nářadí a neumějí například ani umýt auto. Rodiče ho totiž přece vozí do myček,“ řekl Právu ředitel SOU Radotín Václav Hejda.
Děti musí pomáhat rodičům
„Záleží na každé základní škole, jaký podíl v pracovním vyučování ponechá například práci s počítačem a práci manuální. My se snažíme ten poměr udržet v rovnováze,“ říká ředitelka pražské ZŠ Mendíků Jitka Poková.
„Takže naši žáci umějí zatlouci hřebík, pilovat, hoblovat, pracovat s kovem, učí se základům technického kreslení, ale umějí si i přišít knoflík. Někdy tím suplujeme rodiče,“ řekla Právu Poková.
Podle dětských psychologů by se i rodiče měli snažit zapojovat děti do práce v domácnosti od jejich útlého věku. Děti by měly vidět rodiče, jak pracují v domácnosti, v dílně, na chatě, zahrádce a že tyto práce nevnímají jako nutné zlo.
Rodiče by měli kladně reagovat na zájem dětí pomáhat jim. I když v praxi musí počítat s tím, že to bude pomoc zpočátku spíše problematická a bude je zdržovat. Tady se totiž rodí zájem o manuální práci, chuť vytvořit něco vlastníma rukama.
Děti musí manuální práce prostě bavit, měly by poznat radost z dobře opravené či vyrobené věci, shodují se dětští psychologové. A samozřejmostí je, že se manuální práce v rodině nepodceňuje.
Naopak ti, co umějí dobře manuální práci, jsou předmětem obdivu. Zatím se ale občas stále objevuje názor, že do učení se chodí jen z nutnosti a na učiliště jde jen ten, který není schopen dostat se na nějakou školu.