Článek
Česká hlava státu má v rámci zemí střední a východní Evropy díky obecné formulaci ústavy jedny z nejsilnějších kompetencí a v osobě Miloše Zemana je i využívá.
„Zatímco v jiných zemích většinou, a týká se to především nových demokracií, ústava prezidenta výrazně omezuje, naše ústava mu dává poměrně velký prostor,” konstatoval Brunclík s poukazem na kompetence při jmenování předsedy vlády, které je často doplněno lhůtami. Tento prostor čeští prezidenti i v minulosti využívali.
Podobně silná je pozice prezidenta například v sousedním Rakousku, kde však s ohledem na politickou praxi hlava státu do sestavování kabinetu prakticky nezasahuje.
„Je slabý a respektuje parlamentní většinu. Bylo by tak nemyslitelné, aby jmenoval svůj prezidentský kabinet, jako je nyní u nás,” podotkl politolog s poukazem na vládu v demisi premiéra Jiřího Rusnoka.
„Myslím, že Miloš Zeman prezidentský úřad chápe spíše jako určitý mocenský nástroj k prosazování vlastní představy,” dodal s tím, že zdrženliví však nebyli ani Zemanovi předchůdci, když se v minulosti zdráhali jmenovat některé ministry. Nakonec však vždy ustoupili.
Volby by byly zbytečné
Kdyby mohl prezident libovolně odmítat kandidáty, o podobě vlády by nerozhodovaly volby, ale hlava státu, naznačil Brunclík absurditu uskutečnění těchto úvah.
„Pokud by mohl odmítat kandidáty, dostávali bychom se do situace, kdy o vyjednávání o vládě nerozhodují volby, ale rozhoduje o tom prezident, který by odmítal kandidáty tak dlouho, dokud by mu premiér nenavrhl někoho, s kým by souhlasil,” popsal Brunclík absurdní scénář. Odmítnutí kandidátů na ministry tak vidí jako legitimní pouze v případě, nesplňují-li ústavní podmínky či stojí-li před soudem.
Zeman zakládá nové precedenty
Osobně má za to, že Zeman kandidáty přes všechny výhrady nakonec jmenuje, byť si neodpustí jejich kritiku, která je zcela legitimní.
Miloš Zeman prezidentský úřad chápe spíše jako určitý mocenský nástroj k prosazování vlastní představy,
Nynějším lustrováním kandidátů nicméně Zeman zakládá nový precedent a nelze proto vyloučit, že jeho nástupce bude jednat v podobných intencích nebo ještě extenzivněji.
Silnému mandátu českého prezidenta napomáhá i ústavní praxe. Vzhledem k obecnosti české ústavy má prezident v řadě věcí prostor pro diskreci (volnost uvážení) a mohly proto již v minulosti zakořeňovat některé zvyklosti. Jednou z nich je podle Brunclíka to, že „prezident nejmenuje po volbách předsedu vlády, ale pověřuje někoho jednáním o vládě.” Zeman tak dokazuje, že ústavní zvyklosti nejsou „idiotským termínem”, a ty, které jej posilují, vhodně využívá.
„Velmi závisí, jak silná a pevná je parlamentní většina,” zdůraznil Brunclík klíčový aspekt, který může prezidentova rozhodnutí korigovat. Neméně podstatná je rovněž politická kultura a to, zda se politici omezují a jsou zdrženliví či nikoliv.
Zpřesnění by prospělo
Nové demokracie ve střední a východní Evropě mají ve většině případů velmi podrobné ústavy, neboť zde panuje obava z jejich „natahování a zneužívání”, připomněl Brunclík s poukazem na absenci již zmíněné politické kultury a zdrženlivosti.
„Na jednu stranu si myslím, že změna ústavy není příliš žádoucí, na druhou stranu by určité zpřesnění postupu možná prospělo,” uzavřel politolog s poukazem právě na okolnosti jmenování nového kabinetu.