Zdá se, že směřujeme k předčasným volbám a že Sněmovna vůbec poprvé využije možnost se rozpustit. Očekáváte jako předseda Ústavního soudu nějaké problémy?

Základní rozdíl od dosavadní úpravy spočívá v tom, že pokud se dolní komora kvalifikovanou třípětinovou většinou usnese na svém rozpuštění, pak ji prezident musí rozpustit.

Druhý rozdíl je, že ve všech dosud známých případech voleb, ať už řádných, nebo předčasných, byla lhůta pro jejich vykonání 90denní. Dnes ústava stanoví, že od okamžiku, kdy prezident rozpustí Sněmovnu a stanoví termín voleb, se musí volby konat nejpozději do 60 dní od rozpuštění dolní komory.
To může vyvolat komplikace zejména při organizační přípravě voleb – předkládání a registrace kandidátek, sestavování volebních komisí, aktualizace volebních seznamů. Termíny prostě budou zkrácené.

Prezident Miloš Zeman chce, aby volby byly 25. a 26. října. S chladnutím poslaneckých hlav se začaly objevovat hlasy, zda by nebylo lepší volby odsunout až na listopad. Měly by se předčasné volby odehrát co nejdřív?

Mohu nanejvýš v obecné rovině konstatovat, že za situace, kdy není Sněmovna schopna vygenerovat většinu způsobilou vytvořit vládu, nemá ústava jiné řešení pro takovou situaci než předčasné volby.

Pokud by kvalifikovaná většina Sněmovny měla zájem na tom, aby se volby konaly později, musela by později přijmout i usnesení, kterým žádá o rozpuštění. Je prostě na poslancích, aby rozhodli, zda a kdy budou předčasné volby. Ale představa, že by se volby konaly v kratším než 60denním termínu od rozpuštění Sněmovny, je absurdní.

Po rozpuštění Sněmovny bude moci vláda Senátu navrhovat tzv. zákonná opatření. Nakolik reálné jsou obavy, že by prezident, vláda a levicový Senát mohli začít prosazovat zákony, které by jim vyhovovaly?

Po rozpuštění Sněmovny je zákonodárná iniciativa svěřena vládě a jejich přijímání je výlučně věcí Senátu. Jediná jasná ústavou stanovená limitující podmínka je to, že musí jít o nezbytná zákonná opatření. Tedy taková, jejichž přijetí z hlediska času nesnese odkladu. Mohlo by jít třeba o zákonné opatření, které by bylo třeba, aby se čelilo živelní pohromě.

Prezident republiky Miloš Zeman a Pavel Rychetský

Prezident republiky Miloš Zeman a Pavel Rychetský

FOTO: Radek Petrášek, ČTK

Vše nakonec posoudí nově zvolená Sněmovna na své první schůzi, která je může shodit ze stolu. Ve finále by zákonné opatření mohlo být teoreticky napadeno u ÚS a soud by tak v každém konkrétním případě zkoumal, zda bylo nezbytné. Ale není na to žádný judikát ani precedens, protože jsme nikdy v takové situaci nebyli.

Zejména pravice obviňuje prezidenta Zemana z ohýbání ústavy. On argumentuje, že přímá volba mu dala větší legitimitu, a tedy má mnohem větší prostor. Kde je podle vás pravda?

Zaprvé způsob přímé volby nějakého ústavního orgánu mu dodává větší míru legitimity při práci než nepřímá volba. To je dlouhotrvající ústavní doktrína.
Zadruhé při poslední změně ústavy vlastně ani nedošlo ke změně kompetencí prezidenta, ale změna fakticky posílila sílu prezidentského mandátu změnou celého procesu tzv. impeachmentu, tedy žalobou na hlavu státu. Sice na jedné straně rozšířila rozsah ústavního prezidentského deliktu, ale protože je k ústavní žalobě nyní třeba třípětinová kvalifikovaná většina jak Sněmovny, tak Senátu, je nyní téměř nemožné v ČR impeachment realizovat.

Zatřetí, což se vztahuje k dobám Masaryka, se často hovořilo o tom, že prezident má být nadstranický či nestranický. Když se ale podíváme na ostatní moderní formy republikánské vlády, pak je logické, že přímo volený prezident je vždy představitel jedné z politických stran. Představa, že by na hlavu státu mohl kandidovat někdo, kdo za sebou nebude mít stranický aparát, je absurdní.

Přechod na přímou volbu, ať už to autoři změny ústavy věděli, nebo ne, je nepochybně podtržením klasického modelu, ve kterém je prezident představitel politické složky společnosti.

Tedy Zeman ze své role nevybočil, když jmenoval Rusnokovu vládu, aby splnil své předvolební heslo „stop Nečasově vládě“?

Přímá volba prostě doprovází kampaň, kterou se kandidáti obracejí na národ, a ta nutně bude ideologicky zabarvená a vyprofilovaná. To samo o sobě výrazně zpolitizovalo funkci prezidenta.

Podle mě poslední změna ústavy přinesla jen větší problémy. Takto zásadní novela se nemůže dělat ve fungujícím demokratickém právním státě tímto tempem a bez širší společenské diskuse. Myslím, že si tvůrci novely vůbec neuvědomili, že do našeho systému vnášejí úplně nový prvek, a to politického prezidenta.

Co si myslíte o Zemanově výroku, že ústavní zvyklosti jsou idiotské?

To byl trochu nepovedený bonmot, protože to není vhodný příměr. Spíš by se dalo říci, že ústavní zvyklosti jsou jako manželka inspektora Columba, stále je hledáme.
Termín ústavní zvyklosti vznikl v prvním ÚS a používal se pro případy mezer v ústavě, které bylo třeba vyložit. A jako jediné přijatelné výkladové pravidlo, kde ústava nic nestanovila, se použila dosud opakovaná ústavní praxe. To ale neznamená, že každá opakovaná praxe musí získat stejnou sílu jako vlastní text ústavy.

Například ústava explicitně stanoví, že přijaté zákony v rámci promulgace podepisuje předseda Sněmovny, premiér a prezident. Opakovaně někteří prezidenti platně přijaté zákony nepodepsali, ale nedá se z toho říci, že to je ústavní zvyklost, ale ústavní nešvar.

Jenže ústavní zvyklost může být třeba pověření sestavením vlády šéfa nejsilnější politické strany. Prezident v rozhovoru v Právu řekl, že pověří představitele strany, kterého mu navrhne. Co si o tom myslíte?

Prezident jistě může jmenovat toho, koho mu strana navrhne, to je zcela legitimní. Jestli to bude její předseda nebo někdo jiný, je věc politické strany, nikoli hlavy státu.

A co se týče jmenování předsedy nejsilnější strany premiérem, tak to u nás není vůbec ústavní zvyklostí. Už nejednou se stalo, že po volbách do Sněmovny se premiérem stal představitel nikoli nejsilnější strany, ale nejsilnějšího uskupení. Byli jsme několikrát svědky pádu a demise vlády v průběhu funkčního období, a i když ústava předpokládá analogický postup prezidenta, lze těžko říci, že by měl kopírovat procesy, které následovaly po volbách do Sněmovny.

Žádná změna ústavy politickou kulturu nemůže přinést, nebude-li jí schopna naše politická reprezentace.

Ale co jmenování Rusnokovy vlády, která žádnou stranu nezastupovala?

Vžijte se do situace, do které se najednou dostal Zeman po demisi Nečasovy vlády. Především je absurdní představa, že ji měl znovu jmenovat. Prezident přijal její demisi, a když přijmu demisi nějakého kabinetu, tak to znamená, že s její vůlí dále nevládnout se ztotožňuji a musím jmenovat někoho jiného.

Zeman stál před tím, že musí splnit povinnost a jmenovat premiéra a novou vládu. Spolehnu-li se na veřejné informace, tento návrh prezident učinil předsedovi nejsilnější strany ve Sněmovně, tedy soc. dem., což odmítli. V tuto chvíli neměl Zeman v parlamentu nikoho, koho by mohl pověřit.

Ale co 101 hlasů pro vládu Miroslavy Němcové?

Vždyť to byla vláda, která podala demisi. Kam měl tedy sáhnout, do řad odpadlíků či Věcí veřejných? Prezident měl minimální prostor a rozhodl se pro totéž, pro co Václav Havel, když na podzim roku 1997 podala demisi Klausova vláda a ODS opustily koaliční strany. Také začal hledat jinde a jinou možnost než překlenovací vládu, která neodpovídala složení Sněmovny, neměl.

Prezident Zeman před hlasováním o důvěře parafrázoval prezidenta Havla a pohrozil, že druhý pokus jmenování premiéra bude oddalovat tak dlouho, než se Sněmovna rozpustí nebo budou řádné volby. To by podle vás bylo možné?

Porozhlédněte se po Evropě. V Belgii po posledních volbách to bylo déle než rok, než se podařilo sestavit vládu. Ve stabilním Rakousku to trvalo téměř rok.
Představa, že je do ústavy možné vložit termín, že prezident má jmenovat vládu do týdne či do měsíce, je nereálná. Mělo by to jen pořádkový charakter, protože by ústava těžko obsahovala speciální ustanovení, že pokud lhůtu hlava státu nedodrží, přejde tato kompetence třeba na ředitele Národního divadla.

Sestavování vlády je v parlamentní demokracii jeden z nejobtížnějších problémů. Existence jakékoli lhůty je spojena s rizikem, že je zbytečně dlouhá a bude ji možno zneužívat anebo kvůli vzniklé politické situaci nebude technicky vůbec možné ji dodržet.

Prostě základní problém někdy i periodicky se opakující krize našeho politického a státoprávního uspořádání nespočívá v nedostatcích ústavy, ale v nedostatcích elementární parlamentní kurtoazie. Schází nám prostě dostatečná míra politické kultury a schopnosti dialogu na politické scéně. A žádná změna ústavy politickou kulturu nemůže přinést, nebude-li jí schopna naše politická reprezentace.

Celý rozhovor s Pavlem Rychetským si můžete přečíst v sobotním Právu.