Nad amnestií jste zřejmě dlouho přemýšlel. Litujete teď toho, že jste k ní přistoupil?

Rozhodně nelituji. Jsem přesvědčen, že šlo o správné rozhodnutí a že se to – jako už tolikrát v minulosti – po nějakém čase, až vychladnou horké hlavy, ukáže.

Podstatou každé amnestie je výraz jisté velkorysosti. Je dáním šance vrátit se k normálnímu životu pro ty, kteří pochybili. Je jistým odpuštěním těm, kteří nespáchali žádné velké zločiny či nebyli v posledních letech opakovaně trestáni.

Jsem přesvědčen, že drtivá většina amnestovaných – a zejména jejich rodin, protože uvězněním člověka nesmírně trpí celé rodiny – to přesně takto chápe. Jsem rád, že takto zareagoval na amnestii i pan kardinál Duka, což oceňuji, protože to vyžadovalo nemalou odvahu. Ostatní buď mlčí, nebo se chtějí svézt na vlně emocí. Nesmírně si cením každého, kdo zachoval chladný rozum a nebál se této smršti postavit. Není jich mnoho, ale jsou.

Co říkáte na výtky, že jste amnestií pomohl konkrétním lidem?

To rezolutně odmítám a uráží mě to. Při amnestii jsem před očima neměl žádnou konkrétní osobu. Žádnou. Neměl jsem ji a nesměl jsem ji mít.

Přiznám se, že některé v médiích zmiňované kauzy překvapily i mne. Řadu let jsem o nich neslyšel a úplně jsem zapomněl, že existují. Což je mimo jiné způsobeno zcela nepřijatelnou délkou vyšetřování a soudního řízení v naší zemi, a to v převážné většině případů není způsobeno trestanými. Uprchli-li před trestem, amnestie se na ně nevztahuje. Ale počkejme si, jak soudy vyhodnotí, zda vůči nim amnestie platíi či nikoliv. Já to nevím a nesmím vědět.

Celý rozhovor čtěte v pondělním Právu.