Pane předsedo Ústavního soudu, nelitujete, že jste odmítl nabídku kandidovat na prezidenta?

Skutečně nelituji. Odmítal jsem ji opakovaně, poprvé v roce 2003, když končil Václav Havel. To byl přitom okamžik, kdy moje nominace mohla být velmi reálná. Celá prezidentská volba byla nebývalým fiaskem parlamentní demokracie. Koalice měla absolutní většinu v obou komorách parlamentu a nebyla schopna postavit jednoho společného kandidáta. Tím vlastně otevřela menšinové části, aby si zvolila prezidenta. To je paradox, který snad nemá obdoby v moderních dějinách parlamentní demokracie.

To ale byla volba parlamentem, nyní je poprvé na řadě přímá volba, kde role politických stran je maximálně v nominaci kandidáta.

To je pravda, ale moje motivace k opakovanému odmítnutí nabídek je neměnná. Média to občas zjednodušují tím, že mi to nedovolí manželka. To sice není zanedbatelný argument, ale není tím rozhodujícím.

Tím je který?

Fungování českého prezidenta je přesně ta činnost, která mě nejen neláká, ale svým způsobem mě odpuzuje. Spočívá z velké části v ceremoniálních než jakýchkoli jiných funkcích a je s ní spojeno břemeno, které nejsem nikdy ochoten nést. Mluvím o totální, absolutní ztrátě soukromí, to, že člověk neudělá krok bez ochranky. Představa, že bych zbytek života trávil s ochrankou v zádech, když mě žena pošle na sobotní nákup nebo když chci jít s dětmi do kina nebo s vnoučaty na pískoviště, mě děsí.

A co současný stav politiky, o které mluvíte jako o zdegenerované, která se vám hnusí?

Těžko se mi to říká nahlas, ale přiznávám, že bych nechtěl účinkovat jako kulisa systému, jehož jsme v tuto chvíli svědky. Systému cílené, soustavné demontáže sociálního státu, systému pokračující privatizace veřejných funkcí státu, a tedy vlastně demontáže toho ústavního demokratického právního státu, který se velmi pracně v Evropě vytvářel. V naší zemi došlo k úpadku demokracie, ke zdegenerování základních funkcí státu. Vím, že je to problém celé euroatlantické civilizace, jen u nás má mnohem drsnější a vulgárnější podobu.

Čemu to přisuzujete?

Možná to zní jako laciná fráze, ale já to pociťuji tak, že se zcela vytratil polistopadový étos z politiky. Mohli jsme mít různé ideologické názory, ale spojoval nás étos, že vytvoříme svobodnou demokratickou společnost.

Mám pocit, že u dnešní politické reprezentace lze bez nadsázky říci, že tento druh étosu se zcela vytratil. Zavládlo u ní téměř sociální bezvědomí. Není tajemství, že v době, kdy jsem byl v politice, jsem byl na opačné názorové straně než Václav Klaus, ale jsem přesvědčen, že oba jsme vnímali existenci jednoho naprosto elementárního předpokladu fungování státu, a to udržení sociální soudržnosti společnosti. Oba jsme věděli, že je to jediný stabilní tmel pro fungování společnosti a vztahů uvnitř ní. Mám pocit, že ten dnešní politická reprezentace postrádá.

Občas dráždíte politiky. Nedávno jste kritizoval, jak byla schválena přímá volba prezidenta. Nerozptýlil vaše pochybnosti ani prováděcí zákon, který stanoví pravidla volby na Hrad?

Motivem pro mou kritiku bylo přesvědčení, že neexistuje na světě mezi demokratickými zeměmi ani jeden parlament, který by byl ochoten projednávat návrh novely ústavy bez prováděcího zákona. Ostatně i v našich legislativních pravidlech je povinnost vlády předložit se zákonem i prováděcí předpis, přinejmenším pro informaci poslanců.

Mám pro to své vysvětlení: vláda vůbec nevěřila, že tato změna ústavy projde, a proto se neobtěžovala s piplavou přípravou prováděcího zákona. Nakonec svým způsobem byli všichni zaskočeni, že novela prošla. V důsledku toho pak přišel na řadu termíny velmi sešněrovaný prováděcí zákon. První pokus přímé volby prezidenta je tak sevřen naprosto šibeničními limity. Kvůli těmto termínům chybí v zákonu třeba možnost kontroly pravosti podpisů nutných ke kandidatuře.

Nedávno Ústavní soud rozhodl spor fary v Novém Bydžově o vlastnictví lesa. To byla náhoda, že se to stalo den před začátkem jednání Sněmovny, která měla na pořadu církevní restituce, nebo šlo o promyšlený tah, jak politikům vzkázat: už s tím něco udělejte?

Neočekávejte ode mě hodnotící soudy ve vztahu k nálezům jednotlivých senátů Ústavního soudu, ve kterých jsem nezasedal a o kterých se dozvídám z novin. Na Ústavní soud jen loni napadly čtyři tisíce takových individuálních stížností. Každou z nich rozhoduje tříčlenný senát, v tomto případě hlasovali dva proti jednomu. Ale musím říci, že jde o jistou míru nepochopení, protože to nebyl restituční spor. Žaloba nebyla o vydání majetku, ale o vyklizení. Takže to nemá vztah k principu a zákonné úpravě restitucí majetku církví.

Koalice stále omílá, že parlament musí schválit církevní restituce kvůli rozhodnutí Ústavního soudu. Souhlasíte?

Žádnému ústavnímu soudci, ani mně, nepřísluší hodnotit normu, která ještě není ani schválená z hlediska jejího případného konfliktu s ústavou. Ale v tomto případě je dobré říci, že odvolávání se na to, že tento zákon v této podobě musel být s ohledem na naši judikaturu přijat, není férové. Náš judikát ohledně blokačního paragrafu říkal, že není možné, aby dvacet let byl součástí právního řádu paragraf, podle kterého s určitou částí majetku nelze disponovat a je tudíž třeba nějaký zákon přijmout. V jakém rozsahu má být přijat, jestli má jít jen o naturální, nebo i finanční restituce, jak se mají vypočítávat, tak to v žádném případě Ústavní soud neřekl a ani nemohl.

Může podle vás případné schválení církevních restitucí prolomit hranici 25. února 1948, jak se obává opozice i prezident?

Fakt je, že polemika mezi panem prezidentem a panem premiérem potažmo vládní koalicí o tom, zda může dojít k prolomení zatím jasně ustálené a zakotvené hranice 25. únor 1948, má význam víc z praktického než legislativního důvodu.

Zákon totiž umožní státním úředníkům vydávat majetek, aniž by došlo k soudnímu přezkumu. Oprávněný subjekt, tedy řád nebo konkrétní farnost, pokud jí bude majetek vydán, nebude přece mít důvod vyvolávat soudní spor. Žádný státní úředník se z tohoto hlediska přitom nemůže obrátit na Ústavní soud, protože stát je jediný subjekt, který nemá lidská práva a svobody. Takže k prolomení hranice může dojít nikoli proto, že to dikce zákona umožní, ale proto, že neexistuje žádný systém kontroly, a dojde-li k vydávání exekutivní cestou, pak se může vydat cokoli.

Celý rozhovor najdete v sobotním deníku Právo.