Článek
Když se svým nezaměnitelným ráčkováním a dikcí přečetl první z těchto juvenilních textů, konstatoval, že každý z toho musí pochopit, proč brzy jako teenager přestal verše psát a uchýlil se k jiným formám. „Byly přehlídkou banalit, o nichž si autor tehdy myslel, že nevyhnutelně patří k mládí,“ vysvětlil Havel.
Bonusem v jeho podání byly takzvané „grafické verše“. Havel tak dokázal, že se nedají předčítat jen zdánlivě a svým přednesem rozesmál vnímavé publikum. Jako svérázného autora grafické poezie, takzvaných typogramů, ho představila kniha, kterou v roce 1993 vydal Odeon. Její křest Havel spojil se zveřejněním své petice za znovuotevření tehdy už dlouho zavřené kavárny Slávie jako důležitého a tradičního místa setkávání intelektuálů, studentů a starších lidí, což označil za „zločinný útok na duchovní život Prahy“.
Na chvíli se podle svých slov vrátil do dob, kdy byl disidentem, petici adresovanou firmě, která měla tehdy kavárnu v pronájmu, přečetl a požádal přítomné o její eventuální podpis. Pobavil je ujištěním, že jde o menší riziko než podpis Několika vět či Charty 77 - tedy aktivit, s nimiž je jméno této kavárny rovněž spojeno.
Co Havel před 50 lety nevěděl
Když se Václav Havel stal v roce 2008 díky dceři své manželky Dagmar dědečkem, postěžoval si v přímém přenosu rozhlasového pořadu Tobogán, že jako „bacilonosič“ je k vnučce málo připouštěn. „Mě především zaujalo něco, co jsem měl už vědět snad padesát let. U mimina někdo pořád musí být - otáčet ho, dělat na něj 'ňu, ňu, ňu' a uklízet po něm,“ řekl.
Letos v březnu se Havel v pražském kině Lucerna, které před sto lety postavil jeho dědeček, zúčastnil premiéry filmu Odcházení. Když chtěl po projekci vyjít na pódium, o poslední schod zakopl a klesl na kolena.
„To zakopnutí nebylo hrané, ale skutečné,“ rozesmál publikum a své vystoupení ukončil replikou ze svého filmového debutu. „Děkuji vám, že jste měli vypnuty mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Zapněte si telefony,“ dodal.
Na ženu šel do divadla i dvakrát
Už během neděle se na veřejných budovách hlavního města objevily černé prapory. Výjimkou nebylo ani Divadlo na Vinohradech, s nímž byl Havel spjat nejen osobně (jeho žena Dagmar se sem po ukončení povinností spojených s rolí první dámy vrátila od sezony 2009/2010 do angažmá), ale zejména jako divadelník a dramatik. S ohlasem diváků i kritiky se setkaly aktovky Rodinný večer a Vernisáž, uvedené v prostoru zkušebny v roce 2000.
„Václav Havel se o dění u nás velmi zajímal. Chodil na premiéry a často navštěvoval i reprízy inscenací, v nichž účinkovala jeho žena. Loni na podzim se stal naším externím dramaturgem a byl čestným členem umělecké rady vinohradského divadla,“ řekla mluvčí této scény Zuzana Paulusová.