Článek
Debatu o povinné účasti nedávno oživil expremiér Miloš Zeman, který zavedení tohoto institutu obhajuje dlouhodobě. Povinná účast není jen totalitní praxe, ale existuje například v Austrálii, Belgii, Lucembursku či jihoamerických státech.
„Považuji za nezbytné, aby tady byla volební povinnost, byla tady za Masarykovy první republiky. Vysoká neúčast kolem 40 procent pak vede k tomu, že lidé sice nadávají v hospodě, ale když se jich zeptáte, zda šli k volbám, tak řeknou, že ne,“ uvedl Zeman.
Průměrná volební účast za posledních pět voleb do Sněmovny byla v ČR 67 procent, loni přišlo k urnám 62,6 procenta oprávněných lidí.
Kritici namítají, že systém se hlavně zaměřuje na projevy, aniž by léčil skutečné důvody poklesu volební účasti, a že v zemích, kde se politika těší důvěře občanů – jako ve Skandinávii – je vysoká volební účast dosahující 70–80 procent přirozená.
Povinné hlasování také nutně neřeší účast na všech druzích voleb, ale zejména ty hlavní – tedy parlamentní či prezidentské. Navíc, jak ukazuje zkušenost z Belgie, kde se strany marně už přes rok snaží sestavit novou vládu, povinná účast nemá vliv na politickou stabilitu.
Bez sankcí je systém bezzubý
Povinné hlasování může být zakotveno v zákoně různě – může jít o všeobecnou zmínku v ústavě, že účast ve volbách je občanskou povinností, anebo může jít o zákon, za jehož porušení následuje většinou finanční sankce. A potíž je v tom, že bez sankcí, které by občané pocítili, je systém v podstatě bezzubý.
Peněžité pokuty se mohou pohybovat od 20 do 50 dolarů v Austrálii (360–900 Kč), 10–20 pesos v Argentině (40–80 Kč), 25–125 eur v Belgii (600 až tři tisíce Kč), ale dokonce 99 až 991 eur v Lucembursku (2400 až 24 tisíc Kč).
Sankce také mohou mít nefinanční ráz: chroničtí nevoliči v Belgii dokonce mohou dočasně ztratit své právo volit – lidé, kteří se během 15 let nezúčastní více než čtyřech voleb, ztratí tuto základní občanskou výsadu na deset let. Navíc belgičtí nevoliči nebudou s to najít zaměstnání ve státní správě.
Voliči mají proti nevoličům výhodu například v Peru či Bolívii při jednání s úřady, jelikož jejich žádosti o vyřízení pasu či řidičského průkazu dostanou přednost.
Až do 70. let mohl na Filipínách nevolič dokonce teoreticky strávit i půl roku za mřížemi. To se stalo i v Austrálii, na vině ale bylo neplacení pokuty, nikoli neúčast ve volbách jako taková.
Dnes spíše rarita
Ač parlamentní volby v Austrálii či Belgii dosahují 90 procentní účasti, navzdory Zemanově výzvě je trend ve světě opačný - povinnou účast opustilo Nizozemsko, Venezuela, Itálie či rakouské spolkové země Štýrsko a Tyrolsko.
Státy, kde je účast ve volbách občanskou povinností jako Řecko, nebo sankce nejsou citelné jako v Argentině, navíc někdy nedosahují takových výsledků (71 procent Řecku, 76 procent v Argentině), jako například Švédsko, které takové ustanovení nemá (naposledy 85 procent). To napovídá, že to jsou sankce, nikoli povinná účast, které nutí občany dorazit k urnám.
Proti jsou ČSSD i ODS
S nápadem zavést povinnou volební účast největší politické strany v Česku nesouhlasí s tím, že se do našeho prostředí nehodí a lidé by si na ni nezvykli.
„To není věc, na které je celospolečenská shoda,“ míní poslanec soc. dem. Jeroným Tejc. Ten počítá, že se v příštích volbách do Sněmovny zvýší účast proto, že si lidé uvědomí svou zodpovědnost. Direktivní přístup by podle něj mohl vést i k tomu, že by lidé donuceni volit dávali hlasy nedemokratickým stranám.
Také ministr spravedlnosti a místopředseda ODS Jiří Pospíšil s povinnou účastí nesouhlasí. „Volič má právo se zúčastnit, nikoli povinnost. I neúčastí ve volbách lze vyjádřit názor,“ řekl Pospíšil Právu.
Soc. dem. a ODS také neočekávají, že by se v současném volebním období zásadně sahalo do volebního systému pro sněmovní volby.