Článek
„Mezinárodní úmluva o právech dítěte říká, že dítě má právo znát svou identitu, pokud je to možné. O odstavec výše je, že prvním právem dítěte je právo na život. Já bych řekl, že v tomto případě převažuje to první právo, právo na život," řekl Novinkám Hess a dodal: "S právem znát svoji identitu samozřejmě souhlasím. Jsem však zastáncem toho, a to je třeba zdůraznit, že babyboxy neodporují mezinárodní úmluvě o právech dítěte, protože podporují právo číslo jedna, právo dítěte na život. Babyboxy pomáhají zachránit děti, je to jeden z prostředků, které umožňují záchranu dítěte, a nesporné je, že jsou využívané.“
Hess také uvedl, že za výzvou může stát neznalost poměrů: "Pakliže pracovníci OSN k něčemu takovému vyzvali, pak to udělali globálně na celé poměry v České republice ohledně dětské politiky, která není úplně bezvadná. Pravděpodobně nikdo z nich neviděl a nezná systém babyboxů. Předpokládám, že pokud by někdo chtěl něco vědět o babyboxech, měl by mi minimálně položit otázku a zjistit, jak to s babyboxy je.“
„Nesporné je, že názory na babyboxy jsou rozporuplné, k dnešnímu dni bych odhadoval, že v české populaci je malá část odpůrců babyboxů. Já každého erudovaného odpůrce vítám, protože přinese námět, jak věc vylepšit," řekl.
Matka má své důvody, proč dítě do babyboxu dát
„Děti, které byly odevzdány do babyboxů, a nyní vezmu ty poslední dvě, byly ze skutečně nuzných poměrů, protože nebyly ani po porodu umyty, byly zabaleny v tričku, nebo jen v ušmudlaném ručníku. Jsou to děti narozené evidentně mimo zdravotnické zařízení, protože jejich maminka asi má nějaké důvody, proč do toho zdravotního zařízení nejít. Třeba žije v České republice non lege artis, může to být cizinka, a obává se do zdravotního zařízení jít. Obává se možná docela oprávněně, protože v tom zařízení ji sice přijmou, ale první, co udělají, je, že kontaktují cizineckou policii,“ vysvětlil Hess.
Na požadavek Výboru OSN, aby se stát zaměřil spíše na „řešení příčin opuštění dětí“, Hess reagoval slovy: „Odkládání dětí je záležitostí celohistorickou. Děti se odkládaly ve všech dobách, Arabové před Mohamedem je zahrabávali zaživa do písku, ve Spartě je házeli ze skály, když neprošly zdravotní komisí."
Hess pak pokračoval výčtem dalších příkladů: "Nějakou dobu děti házeli do Tibery, dokud papež nevydal nařízení, že musí být zřízena bedýnka, do které se můžou odkládat. Ve Francii byl v 18. století zřízen Hôpital des Enfants-Trouvés, do kterého bylo ročně odloženo 8000 dětí z 18 tisíc, které se ve Francii narodily. Jean-Jacques Rousseau odložil svých pět dětí hned po narození."
Hess ještě shrnul problematiku odkládání dětí v současnosti: "Je to věc celospolečenská a nelze se jí vyhnout. Vzniká ze sociálních poměrů a ty jsou nesporně neutěšené a není v možnostech státu, aby je den ze dne změnil."
Pomoc odstartovat
Hess přiznal, že babyboxy nevyřeší vše: „Nedomnívám se, že babyboxy jsou samospásné. Není ani v možnostech babyboxů, aby všechny děti zachránily, ale je to jedna z možností. Je nesporné, že několika dětem pomohly. Neříkám, že jim zachránily život, ale pomohly jim odstartovat do života."
Hess babyboxy obhajuje, protože pro některé matky představují řešení, kdy dítě zůstane naživu: "Já se snažím, aby se našel kamínek z mozaiky možností, jak se nechtěného dítěte zbavit. A nechtěné děti se budou objevovat vždycky v každém společenském zřízení. Není to dáno jen sociálním stavem, ale i psychikou, rodinnou situací a podobně.“