Co si myslíte o přetahování Prahy s Moravským Krumlovem o Slovanskou epopej? Jak vnímáte vyhrocený spor jako vnučka slavného malíře?

Bohužel se to dostalo do předvolebního času. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo mohl zpochybnit darovací smlouvu a že by na tom základě mohla zůstat v Moravském Krumlově. Pro epopej není příznivější moment než letošní rok, 150. výročí Muchova narození, Praha má připravenu velkou dvoranu Veletržního paláce pro plátna, moravskokrumlovský zámek je v dezolátním stavu a Incheba ho nabízí k prodeji.

Nevidím důvod, proč by tam epopej za tak dramatických podmínek měla zůstat.

Darování epopeje Praze ale bylo podmíněno stavbou nového výstavního stánku. A tomu Veletržní palác nevyhovuje.

Úplně to tak není, výslovně to novým pavilónem podmíněno není. Podle archívních dokumentů se už za života Alfonse Muchy uvažovalo o umístění epopeje do některého ze stávajících objektů, protože už tehdy bylo jasné, že najít pozemek, dostatek peněz i politickou vůli je velice obtížné.

Sám Mucha byl ochoten vložit Slovanskou epopej do některé z pražských budov.

Uvažovalo se tehdy o Klementinu, Letohrádku Hvězda i dalších místech. Mucha zemřel v červenci 1939, skoro jedenáct let poté, co Praze epopej věnoval a neměl v úmyslu vzít ten dar zpět. A nechtěly to ani jeho manželka, dědička autorských práv Marie, ani jeho dvě děti - můj otec Jiří Mucha a jeho sestra Jaroslava. Můj otec, protože se nejevilo možné nový pavilón postavit, hledal možnost umístit dílo do některé ze stojících budov.

Bylo úplně nemyslitelné, že by se dar mohl vracet rodině. Vyloučená věc. Celé té kauze, znovuotevření dědictví po šedesáti letech, vůbec nerozumím. Jediné, co se podaří, je Muchovo jméno pošpinit.

Autorská práva ke Slovanské epopeji, pokud vím, vypršela, vlastnická práva má Praha. Co myslíte, že je cílem Johna Muchy, syna malířovy snachy Geraldiny, když dává různé podněty moravskokrumlovskému úřadu?

Nejste sám, kdo tomu nerozumí. Důležité je vědět, že Muchovu rodinu tvoří tři lidé – manželka mého otce Geraldina, John Mucha a já, jsme úplně rovnocenní, rovnoprávní. Ale já se z této aktivity zcela vyjímám, jsem zásadně proti tomu, co se děje.

Myslím si, že primární zájem je domoci se epopeje do vlastních rukou, a pak s ní nakládat podle svého uvážení, postavit si pro ni vlastní objekt. Asi je to takový truc Praze, která nevyhověla jeho přání, aby si mohl přivést svého investora a architekta a postavit na městském pozemku vlastní představu pavilónu. Ten ale musí postavit Praha, vyplývá to ze smlouvy. Jinak by zisk čerpal cizí investor a dar by se minul účinkem.

Vám by tedy nevadilo instalovat epopej natrvalo ve Veletržním paláci?

Měla jsem takovou vlastní představu. Kdyby bylo úplně nejhůř, myslela jsem si, že by se dal postavit takový pavilón v pavilónu, tedy přímo ve dvoraně Veletržního paláce. Mohlo by to být něco jednoduchého na způsob divadelních objektů, a tam by se soubor pláten dal opatřit klimatizací a osvětlením. Epopej tam byla vystavena samotným Muchou v roce 1929.

Myslím si ale, že ji tam Praha nastálo nenechá. Přijde nový ředitel Národní galerie a řekne, že tam epopej nechce. Ale jinak jsme zatím nikdy tak blízko stavbě nového pavilónu nebyli, ať už má být na Vítkově nebo na Letné u zemědělského muzea. V akademické rovině existují desítky pozoruhodných projektů. A epopej se musí nejprve vidět, až pak je o ní možné debatovat.

Sama jste výtvarnicí. Jaké je vaše estetické hodnocení epopeje? Má nám v dnešní době ještě co říct?

Určitě má. Záleží na každém, jak to bude vnímat. Je to vlastně působivé, brilantně namalované vyprávění. Čiší z toho síla Muchovy lásky k práci a jeho entuziasmus. Celý život téma nosil v sobě, až ho na konci života namaloval a věnoval národu. Jde o dokonalé dílo, i když ne o žádnou módní vlnu. Musí se ocenit, má myšlenku. Ani člověk, který epopej odmítá a uvidí ji dobře osvětlenou, nezůstane chladný.

 

:. Klikněte pro otevření animace v novém okně (zdroj: ČTK)