Článek
Hřbitov byl na Vyšehradě už ve 13. století, což souviselo s historií tohoto místa. Koncem 11. století si jej vybral za svoji rezidenci první český král Vratislav II., který tady také založil samostatnou vyšehradskou kapitulu. Později, když se čeští panovníci vrátili na Pražský hrad, se Vyšehrad stal především církevním místem. Veškeré zdejší dění bylo opřeno o církevní moc. Byl postaven kostel sv. Petra a Pavla a v jeho blízkosti vznikl farní hřbitov.
Náhrobek Svatopluka Čecha na Vyšehradském hřbitově.
Až v roce 1869, v době Národního obrození, se Vyšehrad stává národním pohřebištěm. „Vznik národního pohřebiště měl v té době obrovský společenský význam,“ říká Jaroslava Nováková z Pražské informační služby.
„V době, kdy se utvářelo povědomí lidí o příslušnosti k nějakému národu, bylo důležité vážit si osobností, které se staly pro ostatní vzorem,“ dodává.
Dvořák a Smetana přitahují turisty
„Vyšehrad je na straně jedné národní pohřebiště, ale na straně druhé místem, které láká cizince. Přivádí je sem zejména kostel sv. Petra a Pavla, který je svým způsobem unikát,“ vysvětluje Jaroslava Nováková a dodává, že ve své dnešní podobě působí zvnějšku novogoticky, velmi monumentálně, ale uvnitř má ve své výzdobě celou řadu secesních prvků. Něco podobného nenajdete v žádném jiném pražském kostele,“ dodává.
Hrobka Slavín, kam byly od 80. let 19. století ukládány ostatky vynikajících českých osobností.
„Cizinec, když už na Vyšehradě je, navštíví i hřbitov. Není divu, hřbitov vypovídá o kultuře společnosti snad nejvíce. Právě tady poznáte, jak se společnost o své předky stará. Jestli jsou na hrobech květiny, jestli je tam rozsvícená svíčka, zda tam na svíčku vůbec je místo.“
