Článek
Vyrazily z norského Tromsø, aby naposled seskočily ze psího spřežení nedaleko nejsevernějšího švédského města Kiruna. Kdo by čekal pohodovou projížďku krajinou, byl by rozhodně na omylu. Závod Fjällräven Polar totiž účastníky ždíme až na dřeň. Ač nejde o závod v pravém slova smyslu, jde o velmi náročný počin. Pátým rokem se schází skupina mladých lidí v Laponsku, aby se naučila přežívat v divočině a dokázala si něco, čeho doma nelze docílit.
České duo v polárním závodě
„Ono to není jen o tom, že ráno naskočíte na psí spřežení, večer z něj seskočíte, a tak absolvujete několik dnů po sobě. Musíte se nejprve kompletně postarat o své psy, protože jen díky těm můžete v cestě pokračovat. Ráno vstanete a první věcí není to, že se najíte sami. Nejdříve musíte nakrmit psy. Pak si musíte rozdělat oheň, abyste se rozehřáli. Poté složíte stan, sbalíte se, zapřáhnete psy a jedete. A když dorazíte na další místo, opět má přednost smečka, teprve poté si začnete stavět stan a myslet na své jídlo,” popsala Novinkám Martina Gebarovská.
Přežití v divočině
Ač byli účastníci závodu vybaveni oblečením a špičkovou výbavou od pořádající značky, nedostávalo se jim takových věcí, jako je třeba zapalovač. Postupně se totiž učili, jak rozdělat oheň ve vlhku pomocí běžně dostupných věcí, jak vytvořit funkční ohniště a schovat jej před větrem a další triky, které ve městě jen tak trénovat nemůžete. I proto se skupinou cestoval známý švédský expert na přežití v divočině a bývalý voják Johan Skullman.
Odborník na přežití v extrémních podmínkách Johan Skullman.
„Je skvělé pracovat se skupinou lidí, kteří povětšinou nemají žádné velké outdoorové zkušenosti a toto severské putování je pro ně jedna velká výzva. Nejsem tu proto, abych je šikanoval. Spíš jim ukážu, jak mají co dělat tak, aby to bylo rychlé a efektivní, a pak už jen stojím v pozadí a sleduju, zda se někdo příliš netrápí. Pro mě je tohle denní chléb. Když sečtu, kolik nocí v roce spím ve stanu a kolik doma v posteli, stan asi o něco povede. Vždyť je to úžasně komfortní udělat si vlastní dům kdekoliv jste,” řekl Novinkám s úsměvem Skullman.
Zásoby s sebou
Aby si účastníci uvědomili, jak nelehké může být postarat se o sebe v divočině, veškerou stravu pro sebe i své psy si museli po celou dobu sami převážet na saních. Podle organizátorů jen tak člověk pochopí, že je vždy třeba brát jen to nejnutnější. A to platí i pro oblečení, včetně spodního prádla. „Je už trochu zauzené z toho, jak jsme často u ohně, ale je vlněné, takže se to dá zvládnout,” uvedla s úsměvem Veronika Jelínková.
Nalezení suchého dřeva na podpal není mnohdy nic jednoduchého.
Bez čeho by to však doopravdy nešlo, to je určitě pozitivní vztah ke psům. „V tomhle ohledu jsme se tu hodně naučili. Už víme, že lídři jsou vždy ti dva psi, které máte zapřažené jako první. Nemůžete to vybírat podle libosti, tam patří vůdci smečky - silní psi. Pokud byste je zapřáhli kamkoliv jinam než dopředu, byli by agresivní a nelíbilo by se jim to. Ta skupina má určitou hierarchii a vy ji musíte respektovat. A když třeba vidíte, že se v čerstvě napadaném či těžkém rozbředlém sněhu do kopce už trochu trápí, musíte jim také pomoct odrážením se nohou od země,” dodala Jelínková.
Zpátky? A musíme?
Několik dnů uteklo jak voda a skupina lidí, která se v běžném životě věnuje většinou podnikání v prostředí internetu, si pochvaluje nemožnost používat mobilní telefon. A ač se těšili na své blízké, výpravu by si navzdory únavě většina z nich nejradši prodloužila.
Účastníci výpravy si zkusili, jak tvrdý je život v Laponsku.
„Je to úžasné. Já bych ten telefon k životu vůbec nepotřebovala, člověku bere svobodu. A když budu upřímná, já nejsem městský člověk. Snažím se co nejvíc cestovat po světě a při tom beru takové práce, jaké se namanou. Nejšťastnější jsem ale stejně vždy v lese, když si můžu obejmout svůj strom,” dodala Gebarovská a demonstrativně roztáhla ruce daleko od sebe.