Článek
Čcheng-tu je hlavním městem provincie Sečuán v Čínské lidové republice. Ač zde žije bezmála 15 miliónů lidí, na dopravě byste to ani nepoznali. Ano, dálnice mají hodně pruhů a ve špičce to tu je kapku o život, ale to je i v Praze. Stejně jako jinde v Asii i zde lidé ve velkém používají slabší motorky, elektrokola a skútry. Ty však víceméně neuslyšíte, protože zde jezdí pouze elektrické. Rychlostní limit se zde navíc v létě snižoval na 15 km/h, což je ještě o pět km/h méně, než činí celostátní čínský limit.
Jednostopých motorových vozidel je v Čcheng-tu údajně kolem šesti miliónů.
Není se však co divit, že člověk v podobném městě hledá místa, kudy auta a skútry nejezdí. Sedl jsem si tedy na zahrádku jednoho baru na nejrušnější turistické ulici Ťin-li a objednal si láhev vychlazeného piva Tsingtao. Pozoroval jsem ruch kolem sebe a zaposlouchával se do hudby, která zněla ulicí. Trvalo asi tak dvě minuty, než mi došlo, že jsem se hlavní turistickou atrakcí stal v danou chvíli já sám.
Tajné natáčení
Schoval jsem fotoaparát pod mikinu, tak aby nebyl vidět, ale aby snímal pohledy lidí směřujících proti mně. Pokud vás zajímá, kolik lidí si turistu poměrně důkladně prohlídne za pouhých pět minut natáčení, můžete se podívat na videu, které najdete u článku. Sluší se dodat, že jsme na stejném místě zakotvili s kolegou i ve večerních hodinách a o společnou fotografii nás za tři hodiny požádaly zhruba čtyři desítky místních. Ego si nikterak výrazně nepomohlo, protože nešlo pouze o ženy a důvod focení zjevně nebyl náš přehnaný sex-appeal.
Typické sečuánské jídlo obsahuje maso, zeleninu a chilli papričky. Hromadu chilli papriček.
Když v České republice zmíníte jméno provincie Sečuán, většině lidí vytane na mysli obvykle pouze pikantní sečuánská kuchyně. Představy se však obvykle omezují na kuře po sečuánsku z nejbližší čínské restaurace, které „kamarádka Růženka nemůže jíst, protože je to na ni moc pálivé”. Realitou je, že z Růženky by se v Čcheng-tu stala vitariánka, která by se v místní restauraci nenajedla. Dobře tři čtvrtiny jídel v restauracích tu totiž pálí jako čert. A nikoliv jen jednou.
Objednání jídla dobrodružstvím
A vůbec objednat si jídlo bez základní znalosti čínštiny je tu také nemalé dobrodružství. Menu jsou jen v čínštině, ale díkybohu téměř všude disponují i fotkami jídel. Když už se třepetáním rukou ujistíte, že jste si objednali kuře a ne chobotnici, vyplatí se zkontrolovat počet papriček zobrazených u jídla. Jedna znamená maximum pro běžný český jazyk, tři znamenají smrt. Objednal jsem si jedno třepetání rukou se třemi papričkami a nudlemi k tomu. Pak už si vše pamatuji jen mlhavě.
Sečuánská jídla zahřejí na těle i na duši. Zejména ale v těle...
Marně mi obsluha restaurace s úsměvem asi tři minuty usilovně předvádí plameny jdoucí od úst a vrtí rukou na znamení toho, že opeřené tři papričky můj jazyk nezvládne. Jsem neústupný. Chci ochutnat, co znamená pálivé jídlo v podání místních. Servírka nakonec pobaveně kývne hlavou a odchází. Po patnácti minutách přichází i s jídlem a za ní veškerý přítomný personál. Všichni se usmívají. A mně mimoděk dochází, že se hůlkami stravuji asi tak zručně jako čivava po obrně. Třínohá.
Au...
Vydržím hodně. Tabasco používám místo kečupu a papričky jalapeño poměrně běžně přikusuji k jídlu. První nabrání z kotlíku s rudou tekutinou, kuřetem a nudlemi mi ale poslalo jasný vzkaz. Bolest.
Pokrm byl neskutečně skvěle ochucený, což jsem dokázal vnímat asi tak první tři vteřiny, než mi sečuánský pepř provedl lokální anestezii úst a chilli se postaralo o zbytek. Paradoxně mi tento stav pomohl k tomu, abych kotlík po zhruba 25 minutách soustavného pocení se a tichého nadávání pokořil. Měl jsem dojem, že si mě obsluha fotí. Ale nevím, mám mlhu...